Ludmila Bakonyi Selingerová je spisovatelka, lektorka pro autory, pedagožka, divadelnice a maminka, která miluje přírodu, přirozené učení, radost a fantazii. Její knihy jsou zábavné a zároveň děti nenápadně vzdělávají. Ludmila se nám svěřila se svou láskou k psaní, divadlu, ale i touze ostatní něco naučit.
Ludmilo, chtěla jste být odmala spisovatelkou?
Krásná otázka, protože často na svoje přirozené touhy v životě zapomínáme. Jeví se nám jako nepraktické, nemáme pro ně podporu okolí, zapomeneme, jakou radost nám dělaly, a tím o ni v životě přicházíme. Takže ano, v předškolním věku jsem toužila být královnou pavouků a hned poté jsem se ustálila na spisovatelce. Chtěla jsem si koupit chajdu u řeka, do stínu si natáhnout síťovou houpačku a v ní tvořit. Nyní jsme si pořídili nádherný dům v Pošumaví, kde se mi tvoří úžasně, chybí mi jen ta síťovka, to musím dohnat.
Pamatujete si, kde vás napadla vaše první kniha? A o čem byla?
Pokud by to bylo bráno od dětství, jelikož píšu, co pamatuji, zpočátku převažovala poezie. První kus byl o krysách (cca v pěti letech): Krysy žijou v kanále, nemají tam kočárek (to jsem pak změnila na korále, aby se to lépe rýmovalo), chudinky, nemaj ani hodinky…
U poezie jsem velmi dlouho zůstala, ke psaní pohádek mě dovedla až pedagogická praxe. Příprava řízených činností a besídek k tomu přímo vyzývala. Dlouho jsem si vařila polívčičku jen ve třídě, ale touha tvořit něco většího byla silnější než ostych, takže jsem kolem roku 2011 začala psát knihu o hmyzu, která je součástí trilogie pohádek o zvířatech, vydané v Gradě roku 2014. Hmyz je moje srdcové téma, mám ho ráda a je vůči němu spousta zbytečných předsudků. Vlastně teď na červenec chystám zábavnou kampaň na popularizaci hmyzu.
Vaše knihy jsou tzv. edukativní příběhy, mimo zábavy mají tedy dětem pomoci také se vzděláváním. Proč jste se ve své literární práci rozhodla jít právě tímto směrem?
Jsem učitelka a chci předat opravdu maximum. Jsem zvyklá, že práce s knihou není jen o přečtení. Naopak, děti si chtějí o tématu povídat a nejlépe i něco zkusit na vlastní kůži. Objevují experimentováním a bádáním. Tak si nejlépe zafixují, co se dozvěděly, a funguje to zcela přirozeně. Knihy tohoto typu nejen tvořím, ale i vybírám pro své děti, přidaná hodnota mě zkrátka baví.
Mimo psaní máte však ještě další pracovní zájmy. Kterému se věnujete nejvíc?
To se dost mění. Ještě loni v zimě to bylo jednoznačně divadlo. Založila jsem vlastní soubor Divadlo Pampeliška, pro který píšu scénáře podle svých knih a hrajeme představení s enviromentální tematikou. Současná situace nám zbořila plány, ale díky tomu jsem začala zkoumat on-line možnosti a dostala se k mentorování začínajících autorů a přednášení pro rodiče a učitele předškolního vzdělávání. Nakonec mě to tedy obohatilo.
Jste lektorkou pro začínající spisovatele. Máte nějaký hlavní fígl pro člověka, který si prozatím píše jen do šuplíku?
Ano, hlavní je si věřit. Strach máme každý, vnitřní kritiky, sabotéry. Nenechte se jimi přemoci. Prezentování svého díla je cvik jako každá jiná činnost. Poprvé je to hrůza, podruhé o trochu lepší a podesáté už jste švihák. Psaní je nádherná umělecká forma, spojuje nás s vnitřním světem a našimi city, prožitky a touhami. Bez nadsázky tvrdím, že psaní je formou sebepoznání. Přináší radost, úlevu a povznesení.
Děti a jídlo – kapitola sama pro sebe. Kde se vzal nápad na kurzy o stravování děti?
Opět se to pojí s praxí ve školce. Od začátku učení mě velmi překvapilo, kolik dětí má problémy s jídlem. Je to tak rozšířené, komplexní a nedoceněné téma. Většinou se odbyde, jako že je dítě vybíravé, nebo nemá dostat nic jiného, dokud to nesní… nic není dále od pravdy. Důvodů, proč se to děje, je mnoho a děti potřebují hlavně důvěru a pochopení. Jsem vděčná, že mohu předávat své znalosti a zkušenosti lidem, kterým odmítání stravy u dětí doslova ničí život. Protože jde o návyk, a jako takový jde změnit, když se ví, jak na to.
Představíte nám také svou další vášeň, tedy divadlo Pampeliška?
Moc ráda. Už jsem to nastínila výše, hrajeme enviromentální představení podle mých pohádek. Klademe důraz na humor, živou autorskou hudbu a interaktivitu s dětmi. V souboru je se mnou moje sestřička Dorota Sedláčková a moc se těším, až poleví omezení kultury a oprášíme kostýmy žraloka a medúzy. Momentálně hrajeme představení o problematice sucha v krajině, s názvem Jak se volá déšť? podle legendy z knihy O nebi a zemi aneb meteorologické pohádky, a druhé o odpadech, jejich prevenci a třídění podle knihy Co sežral žralok.
Veselé představení pro děti Co sežral žralok
Jste sama knihomolkou, jakou knížku byste nám doporučila (nebo ji máte právě rozečtenou na nočním stolku)?
Mám rozečtené čtyři knihy a jsem jejich velkou milovnicí. Čtu se synem Slyšíš, jak mluví stromy? (Peter Wohlleben) a sama Za tajemstvím pohádek (Bruno Bettelheim), Kniha divů (Jeff Vandermeer) a Čajová dívka z Kolibříkové ulice (Lisa See). Pohádky s tříletou dcerkou nepočítám. Moji dva nejoblíbenější autoři jsou Mika Waltari a Hans Christian Andersen.
Co dalšího vás ve volném čase baví?
V první řadě mateřství, které ten volný čas velmi zaplňuje. Miluji přírodu, vaření, organizování kulturních akcí a produkci i poslech hudby. K poslední knize Co sežral žralok jsme dokonce natočili desku, která je volně k dohledání na Youtube kanálu nakladatelství Jota.
Píšete pro své čtenáře právě teď něco nového?
Ano, stejně jako u čtení mám rozpracovaných několik projektů, kterým se věnuji podle nálady. Tvořím s motivem knih také při přípravě on-line akcí, první bude již v létě. Co se týče knih, tak pracuji na tématu ekologie, potom na jednom opulentním výpravném dramatu, a s mým oblíbeným námětem lesa.
Děkuji za rozhovor a těšíme se na vaši další knížku.
Helena Herynková
Ludmila Bakonyi Selingerová je spisovatelka, lektorka, divadelnice a maminka, která miluje přírodu, přirozené učení, radost a fantazii. Pořádá kurzy pro začínající spisovatele, rodičům radí se stravováním dětí, hraje divadlo a k tomu všemu píše veselé knížky pro děti.
