Když vás ve svém vinohradském bytě přivítá svěží a energická dáma, překvapeně se smiřujete s tím, že za pár týdnů oslaví devadesáté třetí narozeniny. Strhne vás, s jakým nadhledem přemýšlí, s jakou ochotou vypráví, s jakou něhou vzpomíná na své blízké. Náš rozhovor se shodou okolností uskutečnil na den přesně 73 let poté, kdy Dita Krausová se svým manželem Otou připlula do Izraele. Pohled na přístav v Haifě si prý pamatuje tak, jako by na palubě lodi stála včera.
Sama říkáte, že máte dva domovy – Česko a Izrael. Co se ty dva domovy od sebe mohou naučit?
Každý národ má svou charakteristiku. O Izraelcích se říká, že jsou jako sabre, což je druh kaktusu, jehož plod se jí. Kaktus sice má zvenčí trny, ale plod uvnitř je sladký. Oni jsou dost nevychovaní a nezdvořilí, ale jakmile vás uvidí, že trpíte nebo jste třeba upadl, tak přiběhnou a budou o vás pečovat i tehdy, kdy už budete zdravý. Mají sounáležitost, tu v Česku moc nevidím. Dost lidí závidí jeden druhému a jsou nepřející. To je lidská vlastnost všude, ale tady je nějak silnější. Ale oba národy mají také mnoho společného, třeba to, že jsou vzdělané. Oceňuji třeba české lékaře, kteří jsou na úžasné úrovni. Podobně také političtí analytici, moc ráda je poslouchám.
Vaším životem se nechal inspirovat španělský spisovatel Antonio Iturbe v románu Osvětimská knihovnice. V čem se liší váš a její příběh?
On mě idealizuje, vidí ve mně hrdinskou osobu. Já se ale necítím jako hrdinka. Ona je jiná, nebojácná, čelí Mengelemu. Ve skutečnosti to ale tak úplně nebylo.
Jak vlastně Antonio Iturbe na váš příběh narazil?
Tvrdí, že někde našel zmínku o knihách v Osvětimi, a to ho zaujalo. Jak mohly být v Osvětimi knihy? Pátral po tom tak dlouho, až napsal do centra Beit Terezín (pozn. red.: Muzeum a památník určený obětem terezínského ghetta), který se nachází v jednom izraelském kibucu. Mají tam kartotéku, shromažďují historická fakta, dělají výstavy a přednášky. Lidé se tam jezdí učit o Terezíně. Když tam Antonio napsal, odpověděli mu, že dokonce znají i knihovnici. Mně napsali, že mě hledá nějaký španělský autor, abych mu odpověděla, a tak jsme začali korespondovat. Byl moc sympatický, strašně zdvořilý a stále se za každou otázku omlouval. Spřátelili jsme se a dodnes si píšeme.
„Knihy jsou velmi nebezpečné, nutí přemýšlet,“ píše Antonio Iturbe v předmluvě ke své knize Osvětimská knihovnice. Souhlasíte s ním?
Určitě na tom něco je. Lidé se v knihách dozvídají věci, které politici nemají rádi. Lidé, kteří čtou, jsou vzdělaní. A vzdělaní lidé jsou nebezpeční pro prezidenty a diktátory, jednoduše proto, že umějí myslet.
Napadá vás nějaký autor, o kterém si myslíte, že je v Česku přehlížený?
Můj manžel! (smích) Byl spisovatel a vydal několik knih. Některé byly přeloženy i do osmi jazyků. V Česku mu jako poslední vyšla v Akropolisu kniha Cesta pouští. Bohužel se nedožil jejího vydání, ale považoval ji – a já také – za svou nejlepší. Tady se o něm příliš nemluvilo, ale už se to mění a dočkal se uznání.
Právě vychází kniha o vašem manželovi Život s Otou. Co vás vedlo k tomu napsat tuto knihu?
Po Otově smrti mi zůstaly v šuplíku ležet tři rukopisy. Snažila jsem se je vydat a při té příležitosti se mě nakladatel Akropolisu zeptal, jestli jsem taky někdy něco napsala. Přiznala jsem, že mám asi pět šest drobných článků, které jsem psala, když jsem si vzpomněla na nějakou událost. Když jsem mu je ukázala, řekl mi, že by z toho byla dobrá knížka. Ve stejné době jsem se setkala se zázračně talentovanou redaktorkou a společnými silami vznikla má první kniha Odložený život, kterou vydalo nakladatelství Euromedia. A když byla kniha úspěšná, tak mi redaktorka navrhla: A co napsat o Otovi? Tak jsem si sedla a napsala jsem útržky vzpomínek, které doplňují dobové fotografie a výňatky z Otových románů, povídek a prací, které dosud nikdy nevyšly.
Několik let po svém příchodu do Izraele jste s manželem strávili v kibucu. Jak se tam žilo?
V kibucu se žilo komunálně. Všechno patřilo všem a o všem se společně rozhodovalo. Každý týden bylo shromáždění, kde se hlasovalo třeba o tom, zda se koupí nový traktor nebo třeba že pokladník už pracuje příliš dlouho a kdo ho nahradí. Člověk tam neměl ani vlastní peníze. Existovaly velké kibucy, kde bylo i tisíc lidí, a naopak byly i úplně malé, kde jich bylo 300. Ten náš byl někde uprostřed. Alespoň tenkrát v padesátých letech to tak bylo, teď už se to hodně změnilo.
Vybavujete si, jak byl v Izraeli vnímaný soud s Adolfem Eichmannem v roce 1961?
Izraelští občané se díky němu začali dívat na přeživší holocaustu jinak. Proces probíhal několik týdnů, když už jsme byli usazení a uměli hebrejsky. Televize tehdy ještě nebyla, ale proces živě vysílalo rádio. Lidé seděli společně u přijímačů a poslouchali výpovědi svědků. Myslím, že teprve tehdy izraelští občané pochopili, co to vlastně holocaust byl, a přestali se na nás koukat jako na slabochy, kteří se nebránili. Pochopili, že bránit se nebylo možné.
Jaká kniha vás v životě nejvíc ovlivnila?
Silně mě ovlivnila jedna věta z knihy Chalíla Džibrána, že děti nepatří rodičům, nýbrž rodiče jsou jenom luk, který děti jako šíp posílá do světa. Myšlenka se mi zalíbila a myslím, že i díky ní jsem svoje děti nikdy nepovažovala za svůj majetek, ale za samostatné tvory, které člověk musí poslat dál. Hodně mě ovlivnil také Patrick White. Přestože dostal v roce 1973 Nobelovu cenu, nikdy nebyl příliš slavný. Už nežije a trochu se na něj zapomnělo, přitom je to úžasný autor. Psal romány, které měly několik vrstev. Určitě nedostal tu cenu nadarmo.
DITA KRAUSOVÁ, rozená Edith Polachová, se narodila v roce 1929 v asimilované židovské rodině v Praze. V roce 1942 byla deportována nejdříve do Terezína a následně do Osvětimi, kde se starala o knížky, které dospělí používali k tajné výuce dětí. (Jedním z učitelů byl i Ota B. Kraus.) Setkala se tváří v tvář s Josefem Mengelem, kterému řekla, že je malířka portrétů. Před koncem války prošla několika dalšími koncentračními tábory. Po pádu třetí říše se vrátila do Prahy, kde se v roce 1947 vdala za Otu B. Krause, s nímž po narození prvního syna odjela do Izraele. Do Prahy se vrátila roku 1989, od té doby žije střídavě v Praze a Izraeli.
Autorem článku je Šimon Köppl.
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v červnu 2022.
