Po deseti letech přepisování tří verzí románu vydává autorka knihu o osudu řeholnic perzekuovaných komunistickým režimem s názvem Bílá Voda. Proč se ve své tvorbě věnuje především silným ženským tématům a kdo je pro ni v tomto směru osobním vzorem, to prozradila v našem rozhovoru.
Přiznáváte, že se snažíte vyprávět příběhy obyčejných lidí, které neprávem zapadly, protože i ty zdánlivě malé příběhy hýbou dějinami. Čím přispěly k lepšímu světu jeptišky z Bílé Vody?
Ty ženy měly vylepšování světa přímo v popisu práce, respektive apoštolátu. Všechny řeholnice činných řádů nějakým způsobem pečovaly o své okolí – byly to například zdravotnice, ošetřovatelky nebo kantorky. Proto byla také Akce Ř, při níž je v roce 1950 vystěhovali z mateřských klášterů a internovali v pohraničí, kde měly podle plánu mimo zraky veřejnosti vymřít, tak nesmyslná a nespravedlivá.
Jak jste si vlastně tohle téma našla? Nebo si našlo ono vás?
Na samém začátku byl údiv, že se tak málo ví o persekuci řeholnic za minulého režimu. Příběhy vězněných biskupů a kněží jsou všeobecně známé, ale o tom, co v souvislosti s Akcí Ř prožívaly jejich duchovní sestry, se zas tak moc nemluví. Připadalo mi to nespravedlivé, takže jsem se tím tématem začala zabývat hlouběji. Když jsem pak navštívila hřbitov v Bílé Vodě, kde byly během půl století internace pohřbívány řeholnice, které v tamním klášteře dožily, bylo rozhodnuto. To místo na mě zapůsobilo tak silně, že jsem se k němu v myšlenkách vracela celou dobu, co jsem na knize pracovala.
A bylo z toho deset let práce a tři verze.
Zkrátka jsem pořád nebyla spokojená. Nedařilo se mi v prvních verzích textu odvyprávět všechno tak, jak jsem chtěla. Zahození prvního pokusu bylo smutné, odložení toho druhého bylo skutečně bolestivé, ale naštěstí už jsem věděla, jak celý příběh podat lépe, takže ani ve chvíli, kdy jsem to vzdala podruhé, jsem neměla nutkání toho nechat. Těch deset let promýšlení, hledání a psaní byl skutečně náročný čas, ale na druhou stranu to té knize pomohlo. Prostě si to vyžádala. Teď jsem ovšem hodně ráda, že je ten příběh hotový, že je ze mě venku a že se můžu zas věnovat něčemu jinému.
Každý autor říká, že zatímco on představuje svou knižní novinku, pracuje mu už v hlavě nějaké jiné téma, protože knihu dokončil třeba před rokem. Jak je to u vás?
Úplně stejně. Z dokončené Bílé Vody mám velkou radost, ale zároveň už promýšlím další téma. Teď si chci dát ale pár měsíců od psaní volno, abych dočerpala síly. S Bílou Vodou jsem se skutečně vydala z posledního, takže musím zase chvíli číst a mluvit s lidmi…
Deset let práce ale ve vás musela nechat nějakou stopu. Vytvořila jste si třeba nějaké osobní vazby s pamětnicemi?
To téma mě provázelo celých deset let, a v podstatě celou tu dobu jsem k němu něco načítala a hledala. Každá ze tří verzí byla trochu jiná, takže jsem k ní pořád něco dohledávala a také se setkávala s nejrůznějšími pamětníky anebo odborníky. A s některými mě pak spojilo i přátelství – tahle kniha mi vzala spoustu času a sil, ale přinesla mi i hodně dobrého.
Jste známá nejen důkladnými rešeršemi, ale také osobním prožíváním příběhu svých hrdinů, šla jste například cestou vyhnané Gerty Schnirch. Přemýšlela jste třeba nad (dočasným) vstupem do podobného ženského řádu?
Nepřemýšlela, protože vím, že takový způsob života by pro mě nebyl. Hodně lpím na své osobní svobodě, a i když tu samozřejmě omezuje život v páru, pořád je snazší domluvit se s jedním člověkem než s celou komunitou, která navíc žije podle určitých regulí. Krátký pobyt v klášteře, kde mě velmi laskavě přijaly tamní sestry, byl pro mě ale velmi důležitou zkušeností.
Říká se, že uvěřitelné věci se dají vymyslet, ale neuvěřitelné se musejí stát. V jakých místech začínáte příběh dotvářet nebo přibarvovat a kdy ho raději necháváte být tak, jak se stal?
Ve svých knihách se pohybuju někde na pomezí reality a fikce, přičemž to, v jakém poměru se sejdou, si zkrátka vyžádá sám příběh. Vždycky vycházím ze skutečných událostí, které mě zaujaly a které si podle mého zasluhují větší společenské pozornosti nebo přímo přehodnocení. Při jejich zpracování je pro mě ale prioritní vždycky vyprávění – struktura příběhu musí vést k pointě, ke katarzi, zkrátka splňovat nároky románu, stejně jako je musí splňovat prokreslení charakterů postav. A máte pravdu, že při shromažďování materiálu občas narazím na události, o kterých si sama pomyslím, že kdybych je neměla černé na bílém, případně sama nezažila, tak by mi je nikdo neuvěřil.
Vaše knížky vynikají silnými ženskými postavami. Jaký ženský vzor máte vy osobně?
Nejvíc mě samozřejmě naučila moje maminka, která je pro mě v mnohém vzorem dodnes. Ale pokud odhlédnu od osobních věcí, pak těch, které mě něčím nadchly nebo zaujaly je pěkná řádka – popsaly jsme je spolu s Renátou Fučíkovou, Lenkou Křížovou a Annou Musilovou v knize Hrdinky – příběhy významných českých žen. To proto, aby se i dospívající děvčata, pro něž je kniha určená, mohla inspirovat nějakou naší vzdělanou, talentovanou a statečnou předchůdkyní, a měla díky ní o trochu snazší cestu k uskutečnění vlastních snů a cílů.
Jste čerstvě dvojnásobnou matkou. Změnily se nějak vaše pracovní a spisovatelské rituály?
Nějaké rituály mám, ale teď na ně většinou nestihne dojít. Dřív jsem například potřebovala osm až deset hodin naprostého klidu ve své pracovně, konvičku zeleného čaje, později odpoledne kávu… Teď, s příchodem dětí, jsem ráda, když si utrhnu dvě hodiny během jejich odpoledního spánku anebo večer, a nehledě na okolnosti, ponořím se ihned do práce. Můžu psát kdekoliv a skoro za jakýchkoliv podmínek. Mateřství mě rozhodně naučilo efektivitě.
Kateřina Tučková se narodila v roce 1980 v Brně a většina její práce je s tímto městem spjatá. Debutovala románem Vyhnání Gerty Schnirch, její láska k silným ženským tématům se přetavila do nejprodávanějšího románu Žítkovské bohyně nebo divadelní hry Vitka. Je vdaná, má dvě děti a pracovně pendluje mezi Prahou a Brnem.
Autorkou rozhovoru je Barbora Topinková.
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v dubnu 2022.
