S PR manažerkou Baletu Národního divadla jsme si povídali o tom, jak převést slovo do pohybu a literární příběh do baletního představení. A jak se nebát současného baletu.
Dá se zatančit každá kniha, nebo musí mít příběh určený k překladu do řeči těla nějaká specifika?
To záleží na choreografovi. I sebelepší příběh se dá pokazit, i z toho nejjednoduššího se dá udělat krásné divadlo, když umíte dobře využívat výrazové a pohybové prostředky. Každopádně vás ale odtančený příběh může zasáhnout emočně více než ten přečtený. Všimněte si, že děti milují tančené příběhy – odpadají slova, kterým občas nerozumí, a zůstávají jen věci vyjádřené pohybem. A ty jsou mnohem jasnější. Na ulici řeknete jednoduchou větu „miluji tě“. Ale v divadle ji při baletu přetavíme do patnácti minut krásy a zážitku, kde si ta slova divák užije v každé možné nuanci jejich významu.
Máte nějakou svoji oblíbenou knihu, kterou si tajně představujete jako balet?
Jako fanda knih Harukiho Murakamiho si pouštím i jeho hudbu, ty přesné skladby, které s každou z jeho knih souvisí. V kombinaci s jeho texty mě napadá celá řada scén, metaforických pasáží, ze kterých by se dala poskládat krásná baletní inscenace. A taky si myslím, že by jevišti slušely zapomenuté slovanské příběhy a legendy, mytologie.
Při adaptaci literárních příběhů do podoby baletu se ale asi jen tak nesáhne po knize, která právě někomu ze souboru leží na nočním stolku? Kdo je volí a jak se tvoří repertoár baletního souboru?
Dramaturgii tvoří umělecký šéf Baletu ND Filip Barankiewicz. Už několik let za sebou se mu daří vytvářet rozmanitý repertoár. Ten obsahuje jak tradiční klasické balety, jimiž udržujeme odkaz kulturního světového dědictví, tak současnou původní tvorbu, která zase posunuje taneční umění o kousek dál. Co s týká přímo baletních zpracování knižních předloh, zdobí náš repertoár práce světových choreografů, kteří patří ke špičce oboru. Kromě Kafkova Procesu a inscenace Leonce a Lena na motivy románu Georga Büchnera nově tančíme baletní zpracování Tramvaje do stanice touha od Tenesseeho Williamse.
To ale není zrovna lehká látka…
Tuhle dramatickou hru převedla do baletní podoby hvězda světové choreografie, John Neumeier. Je mistr příběhových baletů, padesát let řediteluje baletnímu souboru v Hamburku. Pro Tramvaj jsme se rozhodli nejen z uměleckých důvodů. Chceme totiž reagovat na stupňující se násilí a nejistotu ve světě okolo nás. V tom příběhu je násilná linka velice jasná, už když jej čtete, my ji ale tančíme beze slov, zato tak fyzicky, že se vás třeba scéna znásilnění Blanche dotkne velice naléhavě. Opravdu je to velice silné představení, diváci by měli být starší šestnácti let. I tak ale doporučujeme, zvláště mladým lidem, aby si ten příběh u nás odžili a pak o něm všeobecně přemýšleli. Spolupracujeme v tom směru i s organizací Konsent, která se násilím a respektem k ostatním zabývá. Tímto představením můžeme komunikovat s veřejností, můžeme ukázat lidem, že agrese vzniká z frustrace a nahromaděné neúcty, a že je třeba pěstovat respekt k ostatním i sobě samým. Navíc inscenace má i druhou linku, velice krásnou a niterně hlubokou – a tou je naše lidská křehkost, osobitý svět našich snů a také to, kam až nás mohou naše touhy zavést…
Kdybyste chtěla odlehčit, na jaké z vašich představení byste vzala svoji nejlepší kamarádku?
Určitě na našeho Oněgina. Hrajeme ho v historické budově ND a obsahuje všechno, díky čemu se žena může zasnít a ztotožnit s hlavní hrdinkou – trhání dopisů, odmítnutí, souboj… osudová velká láska. Je to krásně choreograficky vystavěný vizuální zážitek, doprovázený úžasnou Čajkovského hudbou a vynikajícími tanečními výkony.
A na co byste pozvala diváka, který si na současné balety přece jen nechce nebo neumí zvyknout?
Poradila bych mu, aby zkusil téma, které zná, ale v současné adaptaci. Část našich diváků opravdu tvoří milovníci bílých baletů, romantického období 19. století, kdy muži toužili po nereálné ženě, spíš víle než osobě z masa a kostí. Doporučila bych proto zkusit naši novou adaptaci Popelky, kde hrdinka je skutečně akční, moderní v estetice kostýmů i choreografii, a se kterou se každý může lépe ztotožnit.
Kateřina Hanáčková, PR manažerka baletu Národního divadla…
…odmalička tančí a je fascinována nereálnými světy. Utíkala do nich především během hodin fyziky, takže si jako dospělá musela najít profesi, ve které její sklon ke snění u čísel bude dar a ne překážka. Tanec se stal její drogou, protože tento způsob vyjádření emocí ideálně kombinuje potřebu pohybu s potěšením z pěstění vlastního duchovního světa. Vystudovala taneční pedagogiku a taneční vědu na AMU a její směřování ji hned po studiích zavedlo do světa lidí od divadla. V rámci své profese předává víru v krásu a povědomí o baletu dalším, a připravuje vzdělávací programy pro děti. Divadelní prostředí jí přináší do života koncentrované emoce, možnost prožít další a další příběhy a na vlastní oči sledovat, jak se každý den v divadle stane aspoň jeden zázrak. Má tři dcery a ve volném čase se snaží kompenzovat umělecké prostředí aktivním pohybem – miluje hory, vylézat na jejich vrcholky a ztrácet se v temných lesích mimo vyznačené cesty.
Autorkou rozhovoru je Barbora Topinková. Článek vyšel v Magazínu LUXOR v únoru 2023.
Napsat komentář