Jussi Adler-Olsen je dánský spisovatel, otec kriminální série o případech Oddělení Q. Se sympatickým Jussim jsme se setkali v Praze, ve filmových studiích, kde právě vzniká filmová podoba knihy Marco. O to, proč se rozhodl psát thrillery, co ho naplňuje či jestli zná naše filmy, se s námi podělil v rozhovoru.
Do Prahy jste přijel na natáčení filmu. Jak se natáčení účastníte?
Přijel jsem na natáčení filmu Marco. Nikdy jsem naživo neviděl, jak z mého miminka vzniká filmový příběh. Dnes jsem se například úplně poprvé setkal s herci. Byl jsem velmi zvědavý, jak budou hrát. Znal jsem je pouze podle tváří, ale ne v jejich rolích. A abych se přiznal, nečekal jsem, že to bude tak dobré. A také jsem využil možnosti navštívit znovu Prahu.
Už jste tu byl dříve, že? Máte Prahu rád?
Naposledy jsem byl v Praze před sedmi, osmi lety, díky skvělé spolupráci s nakladatelstvím Host. A každou návštěvu si moc užívám. Zjistil jsem, že Češi a Dánové mají spoustu společných vlastností a vzájemně si rozumíme. Jsme milí, zábavní a veselí (smích). A Prahu mám velmi rád. Poprvé jsem tady byl v roce 1969, váš rozvoj a kultura mě zaujaly a během let sleduji, jak se Česká republika vyvíjí. Myslím, že už dávno nepatříte k východoevropským zemím, ale skutečně jste hrdým srdcem Evropy.
Tohle je tedy vaše první filmování?
Ano, nebyl jsem při vzniku ani jednoho z předešlých čtyř filmů. Nebyl jsem ani na premiérách, ani na červeném koberci, nikdy jsem nepozdravil herce. Nepodílím se ani na scénářích, maximálně doporučuji určité úpravy, které někdy projdou (smích). Filmaři vždycky od nás autorů očekávají, že budeme zuřivě bránit naše knižní děti. Ale u mě je to jiné, sám jsem film vystudoval a viděl tisíce adaptací. Takže chápu, že filmové zpracování je mixem mezi knihou a scénářem. Zbývá jen doufat, že správně pochopí celý příběh a charaktery postav.
Takže lze říct, že milujete film? Znáte nějaké české filmy?
Film miluji, vystudoval jsem ho, celý život si tuto vášeň udržuji a koukám minimálně na jeden denně. České, resp. československé filmy byly jedním z mých největších zájmů. Sledoval jsem vaše filmy už mnohem dřív, než se Miloš Forman stal Američanem. Viděl jsem jich opravdu, opravdu hodně. A myslím, že vaši tvůrci jsou stále jedni z nejlepších.
Viděl jste také filmy podle vašich knih? Líbí se vám?
Všechny čtyři jsem viděl pouze jednou a už to znovu neplánuji. Je divné to říct, jelikož jsem napsal předlohy, ale filmy mi nepadly do noty. Byly však v Dánsku velmi populární, ale nerozumím tomu proč. Nejsou to příjemné, hřejivé příběhy, ale chápu, proč se tolika lidem líbí.
Neuvažoval jste o tom, že byste tedy napsal scénář podle vlastní předlohy?
Rád bych podle svých knih napsal i scénáře. Například John Irving sám psal scénář k filmu Pravidla moštárny a trvalo mu to celé dva roky. Nakonec je pro mě filmový scénář lepší než kniha. Bylo by tedy krásné pozvednout vlastní knihu na další úroveň. Zabralo by to ale obrovské množství času, který nemám. Filmy ale i bez mého scénáře viděly miliony lidí, nejen v Dánsku, a to mě moc těší.
A co říkáte na naši řeč? Umíte něco říct česky?
Čeština je krásná, připadá mi hodně podobná polštině, dokonce mi přijde i jednodušší na výslovnost. Mám v Polsku přátele a někdy jsou jen jejich jména na zlomení jazyka. Česky bohužel neumím říct ani slovo, ale miluji české písně. Čeština je zpěvná a v písních je to hodně slyšet.
Jak vás napadlo dát dohromady tak nesourodou dvojici, jako je Carl a Asad?
První nápad přišel už dávno, v roce 2005. Nejprve jsem napsal několik samostatných thrillerů, žádný z nich se však nevztahoval k Dánům či událostem v Dánsku. Dánští čtenáři z toho byli smutní a často i nazlobení, proč nepíšu o svojí vlastní zemi. Tak jsem se rozhodl nejdelší příběh, co jsem kdy vymyslel – tuhle sérii, v níž budu mít šanci dostatečně rozvinout i osudy všech hlavních postav.
A navíc jsem vybral dva hlavní hrdiny, doufám, že originální, protože se mi moc líbí model „Don Quichote a Sancho Panza“ – Carl pracuje v kriminálním oboru už velmi dlouho, je tak trochu okoralý, vyhořelý, se spoustou tajemství. A Asad je jeho protipólem, umí se stále zakousnout do případu a pak nekouká nalevo napravo. Díky tomu, že jsou tak rozdílní, nabízelo mi to celou řadu možností pro vývoj postav. Myslím, že jim to spolu báječně ladí.
Na kolik případů Carla a Asada se můžeme ještě těšit?
Ještě plánuju dva další případy, celá série bude tedy desetidílná. Právě píšu v Barceloně devátou knihu. Úžasné je, že knihy vyšly už ve 42 jazycích a 105 zemích.
Měl jste předem vymyšlenou celou osobní dějovou linii všech hlavních postav?
Ano, už v roce 2005, když jsem se sérií začal, jsem přesně věděl, kam se osud všech dvou (a později čtyř) hlavních hrdinů bude ubírat. Stejně tak jsem měl předem vymyšlená hlavní témata všech dílů. Už teď vím, jak bude znít poslední věta poslední knihy.
A změnil či upravil jste během let obsah nějaké knihy?
Reagoval jsem vždycky na dění ve světě. Předem jsem věděl, že budu chtít vyprávět Asadův příběh, který se dozvíte právě v nejnovějším dílu Oběť 2117, ale tehdy v roce 2005 jsem neměl ani tušení, co všechno se za tu dobu přihodí v Sýrii. Bylo to nepředstavitelné, protože Sýrie byla tehdy nejpokojnější zemí na Středním východě.
Proč jste se rozhodl psát právě thrillery?
Nerad bývám škatulkován pouze mezi thrillery. Když se totiž podíváte na jakoukoliv psanou literaturu, dá se říct, že v ní najdete alespoň kapku thrilleru. Detektivka nebo thriller není jen to, co za ně považujeme dnes. Myslím vyšetřování vražd či jiných zločinů. Zkuste otevřít třeba Bibli. Kain a Ábel, to byla úplně první vražda. Nebo takový Mojžíš. Povede se mu splnit úkol? Dokáže přejít Rudé moře? To je přece nervák. Cervantes, Dumas, Hugo, jejich hrdinové také museli projít napínavými peripetiemi a my čtenáři to milujeme. Hrabě Monte Christo by taky mohl být počítaný mezi klasické thrillery. Poučil jsem se z mnoha knih, že napětí je tahounem příběhu. Rád ale hledám nové cesty a míchám žánry do jednoho dech beroucího příběhu. Při psaní vždycky myslím na to, jak bych na ni reagoval jako čtenář. Nejlepší knihy jsou pro mě ty, které můžete číst jako film. A takové jsou, doufám, i ty moje.
Připravujete čtenářům překvapení, nečekané zvraty, abyste je odvedl od hlavního problému?
Napsat dobrý příběh je velká výzva, protože vy, čtenáři, jste zatraceně chytří a vždycky kousek před námi. Spisovatel musí napsat knihu dobře, aby vás nezačala uprostřed nudit, protože už budete znát konec. Když hlavní hrdina vstane a pije kávu, musí to dělat z nějakého důvodu a čtenář uvažuje, proč, a co to bude znamenat dál. Mám vždy vymyšleno, jak vše dopadne, od A do Z, ale často musím najít a přidat odbočky, abyste mě při čtení příliš brzy neodhalili.
Má Oddělení Q předobraz ve skutečnosti?
V Dánsku dříve býval policejní tým, který kvůli vyšetřování cestoval po celé zemi. Již neexistuje, ale ten měl asi nejblíže oddělení Q. A víte, co? Mluvil jsem se spoustou vyšetřovatelů a policistů v Dánsku, kteří svorně tvrdili, že nám podobné oddělení, vyšetřující staré zločiny, chybí.
A skončí celá série definitivně, nebo necháte čtenářům naději na pokračování?
To je velmi záludná otázka, nechce se mi odpovídat (smích). Nerad bych komukoliv bral naději, ale ano, v tuhle chvíli počítám s definitivním koncem.
Kde hledáte inspiraci pro své knihy?
Soustředím se na aktuální události ve světě, hledám mezi řádky, pozoruji. Například novináři mají mnoho názorů a teorií k tomu, co se děje ve světě, ale nemohou to napsat. Já, jako autor thrillerů, tuto možnost mám. Smím fabulovat, vymýšlím si zápletky a domýšlím. A občas se stane, že se něco, co jsem napsal, nakonec opravdu i přihodí. Nikdy bych si nemyslel, že by někdo byl tak šílený a zvrácený, že by doma držel ženu v kleci. A vidíte, přeci se to opravdu stalo, což je ve finále děsivé. V jednom z mých samostatných příběhů, narazí letadlo do výškové budovy. A tahle knížka vyšla pouhých pár měsíců před 11. zářím. Dovedete si představit, jak jsem se cítil?
Čím se bavíte ve volném čase?
Rád pracuji rukama, se dřevem, cihlami. Vlastníma rukama jsem stavěl či opravoval domy. Moc mě baví renovace a design nemovitostí. Zbožňuju hraní na svoje kytary, chodím do divadla, vášnivě rád cestuji, miluji čas strávený s mou ženou a rodinou. Těším se, až na tohle všechno budu mít zase v důchodu čas. A víte, co miluju nejvíc? Nedělat vůbec nic (smích). Jsem strašlivě líný člověk, užívám si třeba sledování fotbalu či tenisu, kdy jiní něco dělají, a já jen sedím.
Stal jsem se poprvé dědečkem, takže momentálně si užívám tuto novou roli a spoustu volného času věnuji vnučce. Jsem na naši malou Ellie velmi pyšný. Tahle malá potvůrka mě úplně změnila. Když nám snacha vloni v lednu řekla, že je těhotná, nemohli jsme tomu uvěřit. Syn nám pořád tvrdil, že chtějí počkat a nakonec nás strašně podvedli. A víte, jak to udělali? Přišli jsme k synovi a snaše na návštěvu, oni nás donutili zavřít oči a manželce navlékli tričko s nápisem „budeš babičkou“. Oba jsme se rozplakali štěstím. Vnučka mi dala novou inspiraci a sílu.
Vaší další vášní je hudba, hrál jste dokonce v několika skupinách. Máte na hudbu čas i dnes?
Bohužel ho nemám tolik, kolik bych si přál. Udělal jsem si doma malé studio, mám v něm všechny své nástroje, kytary. Složil jsem hudbu pro animovaný film, byla to veliká zábava, ale už bych to znovu dělat nechtěl. V současné době si občas zahraju jen tak pro potěšení.
Máte mezi všemi svými aktivitami také čas číst?
Čas bych sice našel, ale rozhodl jsem se nepodléhat vlivům jiných autorů, abych zůstal originální. Takže jsem za posledních 15 let nečetl ani jednu knihu od mých kolegů. Nečetl jsem žádnou kriminálku ani thriller, ani jednoho Mankella, Nesboa, nikoho. Je to pro mě moc důležité, nechci, aby se mi z jiných knih dostaly do hlavy nápady, místa nebo cokoliv, co bych pak měl nutkání použít do svých knih. Ale dříve jsem četl hodně, měl jsem dokonce vlastní nakladatelství. Miluji editování a čtení příběhů. Pro zajímavost, mou absolutně nejoblíbenější knihu je Dickensův Oliver Twist. Jinak rád čtu divadelní hry a absurdní literaturu. A až jednou přestanu psát, přečtu si všechny ty, nad nimiž nyní vy čtenáři jásáte, nebo je zatracujete.
Máte nějaký rituál při psaní?
Vždycky, když píšu, nasadím si sluchátka, vypnu okolní svět a poslouchám hudbu. Často symfonickou filmovou hudbu. Moc rád mám například skladatelku Rachel Portman, která napsala hudbu třeba k výše zmíněným Pravidlům moštárny či k Emmě. Jsem schopný poslouchat jedno CD pořád dokola. Mám hudbu se svým psaním tak spojenou, že kdybych ohluchl, asi bych nebyl schopen vůbec psát. Používám ji jako meditaci, když přemýšlím o příběhu. U dvou knih jsem zase poslouchat do omrzení hudbu Keitha Jarretta, po celých pět měsíců v kuse. Další zajímavostí je, že celý den nepiju, abych neměl potřebu od psaní odbíhat.
Studoval jste více oborů. Čím jste chtěl ale být jako malý chlapec?
Můj otec mi vždy říkal, že mám moře možností a měl bych je vyzkoušet všechny. Pak najít to, co mě bude nejvíce bavit a v lepším případě to udělá radost i mnoha dalším lidem. A to se mi snad daří.
Jussi, děkujeme za příjemný rozhovor a přejeme příjemný zbytek pobytu v Praze.
Rozhovor vznikl pro březnové vydání magazínu Page, během Jussiho návštěvy v Praze.
autorka: Helena Herynková
fotografie: Pavlína Saudková
Jussi Adler-Olsen (1950) je dánský spisovatel, vydavatel a editor. Vystudoval medicínu, sociologii, politologii a filmovou vědu. Pracoval jako novinář, redaktor i nakladatel. Jeho otec byl významný sexuolog a psychiatr. V 80. letech vydal první dánský lexikon kreslených seriálů, který se stále vydává. Za svou literární činnost získal hned několik ocenění.
