Uplynulo zhruba půl roku od momentu, kdy vyšla vaše kniha. Co všechno se od té doby okolo ní a ve vás událo?
Kniha si žije vlastním životem. Je náhle majetkem všech. A naši lidi vědí, co je správné a co ne. A protože český lid ví nejdříve to, co je chyba a špatně, tak této své „přednosti“ využil. Přišly televize, natáčení, rozhlas. Na začátku smršť. Další reakce a kvantitativně mnohem pozitivnější se objevily o něco později a pokračují. Dostávám velké množství krásných dopisů. Skutečných dopisů v obálce. Už tenhle samotný fakt je skvělý. Baví mě různá živá čtení, diskuse. Třeba ta v Bratislavě v Artforu nebo v literární kavárně u Šulců v mojí rodné v Blatné. Nebo u Bursíků ve Sněmovní 7. Bude v březnu i diskuse v brněnském HaDivadle a v pražské La fabrice s Tomášem Halíkem. Někdy mám k té knize já sama takový zvláštní vztah, pocit, že ji napsal někdo jiný o mně.
Co podle vás nejvíce vadilo bojovněji naladěným čtenářům?
Ty zajímala vždy jen jediná kapitola. Měla jsem často pocit, že knihu jako celek nečetli. Úroveň jejich kritik byla často povrchní, téměř bulvární. Bulvární slovník používala i renomovaná média – třeba Lidové noviny. Kapitola o Havlovi dráždila svojí otevřeností ty, kteří ho potřebovali mít jako ikonu, kteří nechtěli snad přijmout, že nebyl tak bezchybný. Některým vadila velká míra intimity. To chápu.
Co bylo pro vás prvním impulzem ke psaní?
Celý život něco píšu. Kdysi dávno jsem spolupracovala se Sally v Mladém světě, měla jsem tam svoji rubriku. Ostatně tu jsem měla dlouhá léta v časopisech Regena, Regenerace, psala jsem do Doteku a samozřejmě do odborných časopisů. O knize jsem uvažovala dlouho, chtěla jsem napsat knihu o psychospirituální krizi, popsat svůj osobní příběh, který by pak mohl třeba pomoci jiným. Dostávala jsem nabídky na napsání knihy o terapii, o Havlovi, o meditacích. Nikdy nebyla ale ta nabídka tak inspirující. Až před čtyřmi roky přišel nakladatel Torstu Viktor Stoilov a ten můj život nenaporcoval. Dostala jsem nabídku napsat svůj životopis. Exkluzivní nabídku. Přijala jsem ji a s velkou podporou a důvěrou Viktora Stoilova a Jana Šulce, redaktora, po těch čtyřech letech knihu skutečně dokončila.
Bylo pro vás psaní i terapeutickým procesem ve smyslu se vypsat z určitých nezpracovaných emocí? Pomohla vám při jejich zpracovávání buddhistická meditace, kterou praktikujete?
Samozřejmě ponor do vlastních hlubin je proces velmi bolestný, nelehký a zároveň očišťující. Sama sebe jsem ve svých mnoha denících a zápisech skoro nepoznávala. Naopak poznávala a objevovala mnoho tajemství a bohatství svých blízkých, zejména maminky. Meditace a jistý druh nadhledu a moudrosti mi v tom samozřejmě neskutečně pomáhaly.
Jak jste třídila všechna ta životní data, vybírala, co ano a co už ne?
Všechno bylo pozoruhodné! Nedávala jsem do knihy a vytřídila jsem to, co by mohlo zraňovat mě nebo moje milé.
Které knížky vás v životě nejvíc ovlivnily?
Třeba Karafiátovi Broučci, ty mi četl tatínek. Je v nich jihočeská atmosféra, chaloupka, rodina. Také Malý princ. Později to byl Arnold Minedell a jeho Kóma, Klíč k probuzení. Bert Hellinger a jeho Rodinné konstelace… Hodně inspirativní jsou pro mě obecně knihy, ve kterých je tématem odvaha. Donekonečna se také vracím ke knížkám dalajlámy.
Celý dospělý život jste terapeutkou. Jakým způsobem s lidmi pracujete?
Na svůj styl práce jsem musela vystudovat mnoho směrů, mnoho škol, získat tuny zkušeností a pak se z toho, když má jeden kliku, vydestiluje vlastní styl jakéhosi širokospektrého terapeutického stylu. Snažím se být flexibilní, ušít pro toho kterého klienta na míru to, co potřebuje.
Vaše kniha je protkaná vzpomínkami na obě babičky. Jaká jste vy babička pro své tři vnuky?
Být babičkou je skvělá, nádherná životní etapa. Myslím, že vracím svým nejmilejším to, co jsem sama od svých babiček dostala. Rozmazluju, miluju, blázním s nimi, rošťaříme a máme svoje tajemství, která se nikdo nedozví.
Za chvíli se chystáte na další meditační cestu. Jaký je pobyt v buddhistickém klášteře?
Letím do Barmy a na Srí Lanku. Sednout si do kláštera a na ájurvédskou terapii. Už se velice těším. Budu celé dny v naprostém tichu meditovat. Hodinu sedět, hodinu chodit a pak zase hodinu tak a hodinu onak. Asi tak devět hodin denně. Nemluví se, nepíše, nečte, mobil bude bůhvíkde. Budu sedět v moskytiéře, aby mě jejich bestie nesežraly. Jí se naposledy v jedenáct dopoledne. Pak už noc až druhý den v šest ráno. Člověk si je tam sám sobě napospas. Nejdřív všechno šílí, bolí, klade odpor, zlobí se. Ale za nějakou dobu se mysl i tělo úplně uklidní. A budu zase pucovat ty nánosy, které jsem si tu za celý rok nasbírala. Ticho a mystika těch míst jsou tomu neobyčejně nápomocné.
Daří se vám ten vnitřní klid udržet i v českém „šrumci“?
Tady mi to moc nejde. Snažím se denně alespoň maličko, ale civilizační hukot je pro duši příliš ohlušující. Nacházím klid, když jsem sama v lese nebo v nějaké vodě. Tu pro svůj život bytostně potřebuju. Jako vodník. Jisté usebrání a napojení na vyšší světy mám v práci, speciálně když dělám bodyterapii nebo rodinné konstelace. Často cítím hluboký soucit s veškerenstvem. Se životem jako takovým. A ten je výslednicí jistých meditačních poznání. Nebo když něco vytvářím. A taky když se dívám na ty tři moje chlapečky. Cítím vděk a lásku, a to je taková všední meditace. Hodně prospěšná.
Co byste řekla dnes ze své pozice čtyřiasedmdesátileté Jitky mladičké Jitce na fotce z jednoho z prvních setkání s Václavem s popiskem „Co kdybychom se do sebe zamilovali“?
Co bych řekla? Řekla bych ANO.
Rozhovor vyšel v magazínu Page, únor 2019
Napsat komentář