Jiří Holub: Bez knížek by na světě bylo nudno a šedivo

Jiří Holub je spisovatel, kastelán a cestovatel, který píše knížky převážně pro děti a mládež. V rozhovoru nám prozradil, jaké to je procházet se v noci zámkem, o čem je jeho nová knížka, ale také mnoho dalšího.

Jiří, potkáváme se při rozhovoru na zámku Hrubý Rohozec, kde pracujete jako kastelán. A tak se rovnou zeptám, jak jste se k této práci dostal?
Už je to strašně dávno! Ještě jako student jsem měl na Cestovním ruchu povinnost splnit si průvodcovskou praxi na nějaké památce. Volba tehdy padla na Červenou Lhotu, kam jsme s rodiči jezdili každý rok na prohlídku. Provázení mě tehdy neskutečně chytlo a dá se říct, že jsem tam už vlastně tehdy zůstal. Kastelán mi po prvním roce nabídl místo zástupce, tak jsem se tam hned po maturitě vrátil a nastoupil. No a tím to celé začalo. Když mi Lhota začala být malá, zrovna se hledal kastelán na vodní hrad Švihov, tak jsem se posunul a od té doby vystřídal několik dalších baráků, než jsem skončil na Hrubém Rohozci, kde jsem už desátou sezonu.

Co obnáší být kastelánem? A bojíte se v noci na zámku?
Vždycky říkám, že je to taková ta Ferdomravenčí pestrá práce. Ráno vstanete, otevřete si zámek, okna, zjistíte, zda jsou v práci ti, co dnes provází, uděláte účetnictví, vyřešíte papíry a ulomenou kliku, vyměníte prasklou žárovku, jdete do kasy, kde prodáte pár lístků, chybí průvodce, jdete na prohlídku, mezitím se snažíte sehnat peníze na kulturu, kostýmy na noční prohlídky…
Díky nedostatku personálu se na takovém hradu nebo zámku dostanete úplně ke všemu. Vždycky, když například myju záchody, pleju kytky v nádvoří, luxuju koberce v expozici, tahám skříně a návštěvnické papuče, tak si říkám: vidíš a přesně pro tohle sis dodělával tu vysokou školu, abys mohl být ten vedoucí ? Ale neměnil bych. Je to pestrá, různorodá a většinou veselá práce, která mě i po těch dvaceti letech naplňuje a baví.
Co se týče strachu, ten už dávno nemám – teda, mám! Ale rozhodně ne z duchů a strašidel. Spíš se bojím, že někde začne hořet stará elektroinstalace, že vítr vezme kus střechy, nebo že mi někdo něco ukradne. Takže vlastně bojím. I v noci ?

Kde všude jste jako kastelán působil?
Jak už bylo řečeno, začínal jsem na Červené Lhotě, ale hradů a zámků, kde jsem zanechal holubí stopu, těch je podstatně víc…zaprovázel jsem si třeba i na Vizovicích, Třeboni, Horšovském Týně, Jindřichově Hradci, pár náročných let jsem si užil i na Karlštejně, ale kastelánoval jsem zatím jen na třech domech a to Švihově, Humprechtu a Hrubém Rohozci. Na tom posledním jsem letos oslavil krásnou desátou sezonu!

A na co byste lidi nalákal, aby se k vám přijeli podívat?
Rohozec je strašně úžasnej barák! Má původní vybavení, skvělou a poutavou historii, spousty předmětů, které se ne všude dochovaly…. Kromě expozice bych je lákal i na úžasnou krajinu Českého Ráje, skvělou řeku Jizeru, která je splavná a koupací, nebo třeba na luxusní dorty v naší zámecké kavárně! Bylo by toho strašně moc. Pokud pojedete kolem, osobně si myslím, že se u nás určitě zastavit vyplatí!

Vím o vás, že v zimě utíkáte ze zámku do světa a pracujete jako turistický průvodce. Jakou zemi máte nejraději a kam byste nás poslal na dovolenou?
To by trochu záviselo na tom, jakou dovolenou si představujete. Jestli aktivní, to bych vás určitě pozval do Afriky vylézt si jejich nevyšší horu Kilimandžáro, nebo třeba do Patagonie, kde jsou úžasné národní parky a drsně krásná příroda. Pokud by šlo o nenáročnou dovču, pak třeba na Zanzibar, nebo do Střední Ameriky, třeba do Kostariky, Nikaragui. Za památkami pak do Mexika nebo Guatemaly – toho by bylo strašně moc!

Co vás na cestování baví?
Jsem prostě Holub a holubové holt to cestování v krvi nějak geneticky zakódováno mají. Miluju poznávání nových kultur, zvyklostí, objevování míst, které neznají ani oficiální průvodci, navazování přátelství s lidmi z celého světa. A víte, co mě na tom ještě hrozně baví? Vracet se domů! Vždycky ve světě si uvědomím, jak moc jsem vlastně spjatý s tou naší pidizemičkou, ve které je všechno, co miluju!

A jak při své vytíženosti hledáte čas na psaní?
No, moc ho zrovna není, to je celkem vidět i na tom, kolik jsem toho za život vyprodukoval ? Nápad většinou dostanu v Čechách, rychle si ho někam nasmolím, abych nezapomněl a pak někde ve světě, když mám volno mezi skupinami, nebo prostě jen užívám trochu samoty někde v nejodlehlejším koutě země, na mě skočí múza a pustím se do toho. Moje učitelka tvůrčího psaní Daniela Fischerová, kterou dodnes považuju za nádhernou bytost a veleváženou přítelkyni, mi vždycky říkala: „Holube, ty píšeš lehce a rychle! A to může být tvoje výhoda, nebo prokletí.“
Měla pravdu. První verzi dokážu napsat za deset dní, hrubý nástřel, který pak už jen doplňuju, opravuju a dávám s větším či menším úspěchem dohromady, dokud nevznikne „holubovina“ malá, ale (snad) čtivá knížka pro dospěláky, nebo děti.

Je pro vás složitější napsat příběh pro děti či pro dospělé?
Jasně, že pro děti. Tam se podstatně víc bavím i tím, že vlastně pro děti pořádně nepíšu. Všechny jsou vlastně knížkami o dětech, ale rozhodně ne jenom pro děti. Nejvíc dětská je asi Vzpoura strašidel a Kristýna se (ne)v(z)dává, která jako společný celek spatřila světlo světa teprve nedávno.
Pro dospěláky píšu trochu jinak. Tam na povrch vystupuje melancholie, kterou v sobě asi někde hluboko mám, protože jinak si to nedovedu vysvětlit ? Důležité je ale to, že mě strašně baví obojí. Kdybych se ale měl někam zařadit sám, řekl bych, že jsem autor literatury pro děti.

Kde hledáte pro své knížky inspiraci?
Někdy stačí věta, situace, jak se stalo třeba u mojí prvotiny Kolik váží Matylda. Jinde to jsou třeba silné příběhy, které mi někdo vypráví a já je mám strašnou potřebu zachytit na papír a zvěčnit. Ale důležitá je pro mě fabulace – vymýšlím si a ze skutečných příběhů většinou použiju jen základ, povídku, kapitolu.

Máte při psaní nějaký rituál?
Já jsem hlavně strašně línej tvor! Vůbec to, že se dokopu, abych něco dokončil, považuju pomalu za rituál ? Ale když tak o tom přemýšlím, pro dokončení knížky potřebuju být jinde, ne v Čechách. Zatím jsem žádnou nedopsal na domácí půdě, takže asi ano, mám rituál!

Jeden z vašich příběhů – Jak se zbavit mstivý Soni – se dočkal také audioknižní podoby. Jaké to je, slyšet své hrdiny promlouvat cizím hlasem?
Soňu krásně načetl herec David Novotný, podobná krevní skupina, jako jsem já. Odvedl podle mě mistrovskou práci, jeho interpretace dodala knížce další úroveň humoru! Za sebe můžu říct, že si v současné chvíli nedovedu představit nikoho jiného, kdo by moje dětské knížky načetl tak skvěle jako právě David!

Nedávno vám vyšla dvojkniha Vzpoura strašidel/Kristýna se (ne)v(z)dává. Proč jste se rozhodl pro dva příběhy v jedné knize?
Tohle úplně nebyl můj nápad. Může za něj moje nakladatelka Jana Semelková, která s tím přišla. Kdyby vyšla jen nová dvojka Kristýna, neměl by nikdo šanci sehnat si i Vzpouru, která je už několik let úplně vyprodaná a ač se dá Kristýna číst jako samostatný příběh, je určitě lepší předchozí díl znát. Takhle jsme spláchli dvě mouchy jednou ranou a vytvořili knížku – oboustrannou.

Název naznačuje, že bude vyprávět o strašidlech… Jsou to snad hradní strašidla? Nač se mohou čtenáři v novém příběhu těšit?
V první části knihy se čtenáři seznámí s potřeštěnou duší rodinou, která po své smrti obývá zámek Červená Lhota, kde žijí v symbióze s kastelánem Pivoňkou a jeho tlustou kočkou Matyldou až do doby, než se u brány objeví ministerský úředník Kroupa.
V druhé části se pak kniha víc zaměří na sympatický přízrak, Kristýnu z rybníka, která s Kroupou odejde do Prahy a žije úplně nový život, tedy pokud mrtvý přízrak může život žít. Knížka je veselá a plyne podobně jako starý fialový klobouk po hladině červenolhotského rybníka. Mimochodem, čtenáře by mohlo zajímat, že celá Vzpoura vznikla na motivy plakátu Adolfa Borna, který se tehdy prodával na Červené Lhotě, a to díky další skvělé mentorce tvůrčího psaní Ivoně Březinové a jejímu seminárnímu zadání – přineste si ilustraci, která vás oslovuje a udělejte z ní příběh!

Jste sám knihomolem a co vás na čtení láká?
Já jsem nevyléčitelnej čtenář! Od mala! Rodiče byli sami velcí čtenáři a na mě a sestru tu svoji vášeň přenesli. Čteme všichni, pořád a rádi. Je vlastně jedno co. Stejně jako se dojídá, tak se u nás i dočítá, a to i sebeblbější věc, která se dostane do ruky. Osobně miluju otevřít knížku a za pár okamžiků být v ní. Někde tam. Někým jiným. Žít tolik životů, zažít tolik příběhů! Bez knížek bych to nebyl já. Bez knížek by mi bylo na světě šedivě a nudno.

Jaká knížka na vás nyní čeká na nočním stolku?
Jsem čtenář více knih najednou, takže čekají a povalují se všude a kde zrovna jsem, čtu to, co mám rozečteno. Teď čtu třeba už po několikáté Atlas Mraků, do toho historickou Dědicové země, Tobiáše Lolnesse a to všechno prokládám Robbinsovým Parfémem bláznivého tance. A včera jsem začal s novým Hájíčkem.

Na jaký příběh se čtenáři mohou těšit příště, už nad nějakým přemýšlíte?
Pokud překonám svou silně vyvinutou slabou vůli, mohl bych dopsat novou dětskou knížku, která se bude jmenovat Slon v Polívce – uvidíme, jak se s tím poperu, jestli nebude možné v zimě vyrazit do světa.
Pro dospěláky mám pořád rozepsané zase jedno pěkné silné historické téma – příběh z našeho zámku o mladé dceři zámeckých majitelů, která při návštěvě Španělska podlehla svodům černošského šoféra, se kterým otěhotněla, což pro ni znamenalo už se nikdy nevrátit domů – strašně silný příběh, jehož konec pořádně neznáme, což je pro mě jen dobře, protože potřebuju fabulovat a vymýšlet!

Děkuji za milý rozhovor a těším se, až se ponořím do Vzpoury strašidel.

Helena Herynková

Jiří Holub (1975) vystudoval Hotelovou školu a školu cestovního ruchu v Žatci. Magisterský titul získal na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde studoval u Daniely Fischerové, Ivony Březinové a Arnošta Goldflama. Inspiraci pro své knížky čerpá z předchozích i současného zaměstnání – byl prodavačem, hlídačem, průvodcem, moderátorem v rozhlase, instruktorem přechodu přes žhavé uhlíky, kuchařem, cestovatelem, recepčním a nyní je kastelánem na zámku Hrubý Rohozec a v zimním období tráví pracovní dovolené v Latinské Americe a Africe, kde pracuje pro cestovní kancelář a píše.