Psaní románů je pro ni elixírem. Osvěžujícím i náročným. O kom je řeč? O Anne Jacobsové. Ale současně také o Marii Lamballe či Leah Bach. Tato německá spisovatelka totiž vydává své knihy hned pod několika pseudonymy. Svět literárních romancí okouzlila famózní ságou Panský dům z prostředí německé textilní továrny, kterou následovaly neméně úspěšné série Venkovské sídlo nebo Kavárna U Anděla. Zdrženlivá dáma s jemným smyslem pro humor poskytla LUXOR magazínu rozhovor. A připojila k němu i milý vzkaz svým čtenářům.
Vybavíte si nejšťastnější okamžik vašeho života? A najdou ho čtenáři ve vašich románech?
Ve svém životě jsem zažila spoustu šťastných, ale také tragických momentů. Některé z nich si samozřejmě, ať už vědomě nebo nevědomě, našly cestu na stránky mých knih. Každopádně velmi dobře si vybavuji nejšťastnější okamžik mého dětství. Mohlo mi být tak čtyři nebo pět a ležela jsem pod tatínkovým velkým stolem, kde jsem se ráda schovávala. Do Vánoc zbýval jeden poslední den a skoro jsem nemohla uvěřit, že ten dlouho očekávaný, nádherný den plný dárků a zvyků je opravdu tak blízko. Už jen jednou se vyspím!
Kdybyste si měla vybrat, se kterou z postav svých knih strávit dovolenou, která by to byla?
Po pravdě řečeno, mám ráda všechny mé postavy, i ty nesympatické. I v nich hledám špetku lidskosti. Možná nejradši bych strávila den s Kitty. Tahle žena mi připomíná sklenku šampaňského – je zábavná, inspirativní, a plná bláznivých nápadů. Ale musím říct, že by mi s ní jeden den bohatě stačil, protože ta dáma je přeci jen trochu únavná.
Kdo je váš nejoblíbenější autor? Kdo vás nejvíc inspiruje?
Těch je spousta. Nejvíc asi velcí vypravěči ruské literatury, Tolstoj a Dostojevskij, ale mám ráda i skvělé povídky A. P. Čechova. Ráda bych zmínila také Jih proti Severu od Margaret Mitchellové nebo Lásku za časů cholery od Gabriela Garcíi Márqueze. Právě nyní jsem hodně zamilovaná do knih Ljudmily Ulické a moc mě baví číst knihy Kenta Harufa.
Pamatujete si první knížku, která vás rozplakala?
To byl Vinnetou od Karla Maye. Když jsem četla pasáž z druhého dílu, kdy umírá apačský náčelník Vinnetou, Old Shatterhandův nejlepší přítel, strašně jsem se tenkrát rozplakala. Knížka patřila mému bratrovi a pro mě nebylo snadné ji přečíst. A to hned ze dvou důvodů. Nejen proto, že byla vytištěna starým fontem a některá písmena se mi těžko četla, ale hlavně proto, že maminka nám zakazovala čist večer před spaním v posteli. Proč? Měla za to, že si tím kazíme oči (a kdo ví, možná měla i pravdu). A tak jsem vždy musela knihu schovat vedle stolku a číst ji potají teprve až maminka odešla z pokoje.
Jak moc změnily váš život dva roky pandemie covid-19?
Příliš ne, protože jako spisovatelka jsem zvyklá pracovat doma o samotě. Hodně mi ale chybí možnost potkat se čas od času naživo se svými čtenáři, kolegy, agenty a vydavateli. Ale doufám, že během léta už vše bude lepší.
Jak dlouho trvá, než napíšete knihu?
To je různé. Vybavím si román, který jsem chystala skoro rok, a pak teprve začala psát. Ale obvykle mi napsání jedné knihy zabere tak šest měsíců. Začínám kolem šesté hodiny večer a píšu do půlnoci.
Co je pro vás při psaní románu nejtěžší?
Nejhůř se mi píšou kapitoly, kde se toho moc neděje, ale které jsou důležité pro vykreslení charakteru postav a rozehrání zápletky, která pak čtenáře pohltí. V těch chvílích se toho moc neděje a někdy si připadám, jako bych ždímala suchou žínku. Někdy bývají velmi stresující rešerše ke knihám. Třeba když jsem při psaní šestého dílu Venkovského sídla pročítala záznamy lidí, kteří přežili pobyt v Dachau. Musím přiznat, že mě to na několik dní paralyzovalo.
Psaní vás tedy spíš dobíjí nebo vyčerpává?
Obojí. Psaní je pro mě životní elixír, ale současně někdy i těžká a jednotvárná práce.
Pamatujete si, jaký jste měla pocit, když jste v rukou držela svou první vytištěnou knihu?
Samozřejmě, pamatuji. Ale nebylo to zas tak ohromující, jak by mohlo být. Dost radosti se ztratilo ve spleti běžných starostí kolem rodiny, které docela dlouho trvalo akceptovat moje rozhodnutí psát. Ale když̌ jsem pak na podzim odjela na knižní veletrh ve Frankfurtu a jedna z mnoha vystavených knih byla ta moje, byl to opravdu mimořádně skvělý pocit.
Vzkaz Anne Jacobsové českým čtenářům
Moje drahé čtenářky a drazí čtenáři,
knihy jsou pro mnoho z nás důležitou součástí života. Dokážou nás okouzlit. Díky nim se můžeme přenést do jiných světů a v nich velmi intenzivně prožívat chvíle plné silných emocí. Prožívat zoufalství, štěstí nebo bolest, protože obvykle chodí ruku v ruce. Chvíle strávené s knihou jsou vzácné ještě z dalšího důvodu. Dodávají kuráž a sílu vyrovnat se s realitou života, která se ne vždy odvíjí tak, jak doufáme.
Přeji Vám všem spoustu nádherných, inspirativních a povznášejících hodin strávených při čtení.
Vaše Anne Jacobsová
Ostrov tisíce hvězd najdete ZDE.
Píše se rok 1913 a mladá Paula von Dahlen žije v Berlíně. Nenadále získá z matčiny pozůstalosti zažloutlou fotografii z Německé východní Afriky. Zachycuje snímek jejího otce, kterého nikdy nepoznala? Paula se odvážně vypraví do přístavního města Tanga a vydává se po stopách dávného obrázku. Cesta ji zavede až ke Kilimandžáru a později na ostrov Zanzibar. V pátrání jí pomáhá novinář a vzájemné sympatie přerůstají v milostný cit. Jenže v Evropě vypuká válka a Tom se zapojí do ozbrojených bojů. Paule tedy nezbývá než si poradit na vlastní pěst…
Autorkou rozhovoru je Pavla Köpplová.
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v březnu 2022.
