Co se občas zastavit v každodenním shonu a zeptat se jeden druhého, jak se ten náš vztah má? Co potřebujeme, co čekáme, co nechceme? Dokážeme to? Spisovatel a párový terapeut Honza Vojtko to vřele doporučuje a v rozhovoru pro Magazín LUXOR jedním dechem dodává, že k vzájemnému respektu potřebujeme hlavně odvahu.
Jak vnímáte lásku Vy osobně?
To je otázka za milion! Už víme, že láska není „jen“ emoce. Proto ji i osobně vnímám velmi neromanticky. Láska je totiž velmi složitý mentální proces, který v sobě spojuje mnoho aspektů. Od fyziologického projevu, přes emoce, vůli, motivaci a mnoho dalších. Lásku vnímám jako pouto, které ale nesvazuje, spíše je v ní zaměřená pozornost na objekt mé lásky – a já mu dávám prostor, pomáhám k rozvoji a ke změně. A když je třeba, dokážu z lásky i opustit, odpoutat se. Umím si ji totiž v sobě zachovat, i když není vůči mně opětovaná.
A jak na ni nahlížíte pracovně, tedy jako párový terapeut?
Láska je pro mě jeden z hlavních důvodů, proč ke mně chodí klienti. Buď ji chtějí rozvíjet, nebo jí chtějí rozumět, pozměnit, někdy i ukončit. V lásce se děje mnoho nevědomého, takže ne vždy – i když miluji a chci být milován – rozumím tomu, co se děje. Pak najdu odvahu si o tom s někým popovídat, a dokonce dovolím terapeutovi či terapeutce, aby se do naše vztahu společně s námi zavrtal a někdy nám – i s bolestí – pomohl na ni nahlédnout. A začít jí lépe rozumět.
Kdy vlastně můžeme pouto dvou partnerů nazvat láskou?
Podle mě v momentě, kdy už nemyslím jen na sebe, ale zahrnu do svého myšlení a pocitů někoho, s kým spojím svou budoucnost, svoje plány… Nepomůže to, když druhá strana moji pozornost neopětuje. V lásce je zapojen silný emoční náboj a touha, vášeň. A samozřejmě potřeba být v přítomnosti toho, ke komu vnímám láskyplné pouto.
Přečtěte si více:
Proč si často pleteme zamilovanost s láskou?
Protože máme pocit, že ten počáteční výbuch emocí, motýlků v bříšku, je ta pravá láska. Jenže zamilovanost mají na svědomí hormony. A děje se z mnoha důvodů. Jenže první fáze vztahu po nějaké době skončí, hormony se dostanou do „normálu“ a my jsme pak často překvapení, kam se to všechno podělo. Je to pryč, láska tedy vyprchala? Asi to teda nebyla ta pravá láska… Jenže po zamilovanosti – což je vlastně „jen“ změněný stav těla a vědomí – po nás láska vyžaduje další úsilí a péči. A právě přes negativní a nepříjemné zkušenosti budujeme hluboká pouta. Protože láska, vztah dvou lidí, je založen na úsilí, péči. Zamilovanost se nám prostě děje, zatímco vztah a láska v něm vyžadují vědomou pozornost. Musíme jim jít naproti.
Jak nemít v lásce přehnaná očekávání?
Další otázka za milion. Každý nějaká očekávání od vztahů máme. Jak od sebe, tak od druhého. Velmi pomůže se do sebe alespoň trochu ponořit a zjistit, kde se ve mně tato má očekávání vzala, kdo mi je tam dal. Jsou moje? Nebo převzaté? Toto povědomí mi pak pomůže očekávání korigovat. A samozřejmě je fajn o svých očekáváních mluvit a otevírat je se svým partnerem a partnerkou. A to nejen na začátku vztahu, ale kontinuálně. Měl by to být základ naší vztahové komunikace. Protože moje očekávání se mění v důsledku změny kontextu, souvislostí, mé psychické odolnosti a zdrojů, které k tomu mám.
O lásku se musí pečovat, na tom se asi shodneme, ale jak by měla taková péče vypadat?
U každého páru bude péče asi trochu jiná. Podle toho, jak to mají nastavené, co potřebují, co očekávají a čeho se naopak chtějí vyvarovat. Bylo by možná fajn, umět se občas zastavit v tom každodenním shonu a zeptat se jeden druhého, jak se ten náš vztah má. Jak se máme my? A učit se pozorovat, co v nás tyto otázky vyvolávají. Umím to, co mi můj protějšek říká a sděluje reflektovat? Nebo je pro mě těžké si to nebrat osobně? Umím být s tím druhým i beze slov, jen v tom, že mezi námi probíhají nějaké emoce? I ty nekomfortní? Umět otevřít i taková abstraktní témata, jako je pocit blízkosti a bezpečí. Cítím se v našem vztahu bezpečně? Ve smyslu, můžu beze strachu sdělovat a vyjadřovat své pocity, říct si o pomoc, nebo vyjádřit prosbu, například to, že chci jet na jógový víkend? A pak samozřejmě rozebírat a nastavovat pravidla o těch každodenních starostech – kdo umyje koupelnu, vyvenčí psa, udělá úkoly s dětmi. A umět změnit pravidla, když se souvislosti změní. Napadá mě ještě jedna důležitá věc: vrátit k hádce i poté, když pomine. A nebát se zeptat sami sebe, o čem ten konflikt vlastně byl? Je zahojený? Nebo ještě něco od sebe potřebujeme. To může být velmi užitečné.
Býváte ve své práci svědkem toho, že skutečně „láska hory přenáší“?
Myslím, že ano. Někdy ne vyloženě hory, ale přináší blízkost, kontakt, doteky, jak fyzické, tak citové. Nejvíce to vidím v případech, kdy jsou lidé třeba v hluboké vztahové krizi, ale jejich láska k sobě je drží a dodává jim odvahu celou situaci nějak nahlédnout, rozebrat, pochopit a uchopit. Dá jim odvahu nerozhodovat se o bytí či nebytí ve vztahu dle nějaké situace, ale berou v potaz, že i přes ta zranění, pořád chtějí být spolu. A ano, někdy je to dovede k rozchodu, ale není to bolavý zkratový rozchod, ale odpoutání se na základě pochopení a právě lásky. To pak dovoluje potkat se někdy za čas spolu a třeba si říct, jak se máme…
Kdy má ještě cenu za lásku bojovat?
To já vám neumím říct. Tuhle hranici máme každý v sobě a je pokaždé jiná. Bylo by ale fajn si umět se sebou popovídat a určit si, kde je ta hranice, kde se tam vzala a proč ji mám tam, kde ji mám. Ale jednu věc musím napsat kategoricky. Rozhodně má cenu přestat za lásku, resp. za vztah bojovat, jakmile je v mém vztahu přítomno kontinuální násilí. Jak fyzické, tak ale i psychické.
Za sebou máte dva úspěšné tituly Vztahy a mýty a Vztahy a pasti. Na co dalšího se můžeme těšit?
Možná bych mohl prozradit, že by měla být i třetí kniha o vztazích. Taky bych rád prostě a jasně napsal něco o lásce… Kromě toho píšu i třetí pokračování strašidelného příběhu pro děti. K Moraně, Mařeně a Polednice, Plešatá palice, by měla přibýt Baba Jaga.
Co pro Vás znamená psaní knih?
Relax, terapie, odpoutání se… Je to něco, co je mojí součástí. Nemůžu nepsat. Něco do šuplíku, něco už je venku, něco je jen v mé hlavě, ale v podstatě pořád píšu. I přednášky se v mé hlavě odvíjejí jako text, který nedávám na papír, ale rovnou ho sděluju posluchačům a divákům. Když se mě někdo zeptá, kdo jsem a co mě definuje nejvíc, kupodivu neřeknu terapeut – ten je až druhý v pořadí. Jako první řeknu spisovatel.
Po čem touží Honza Vojtko?
Teď Honza touží napsat dvě knihy během roku. Ale hlavně pokračovat s Pavlem Ratajem v rozvoji našeho Institutu párové terapie a dál pomáhat lidem nahlížet na vztahy a párovou terapii. A taky si konečně pořídit lamy alpaky k těm našim ovečkám. A samozřejmě budovat dál tak krásný vztah, který má. To bych si přál.
Pojmy lásky – nelásky v pár slovech podle Honzy Vojtka:
Respekt – Respekt je základní esencí vztahu. Oproti toleranci, která mezi námi vytváří korupční prostředí (já ti toleruji i to, co se mi nelíbí, a tak vyžaduji, abys i ty mně toleroval to, co se ti nelíbí, a ani to nekomentoval), potřebujeme k respektu odvahu. Sdělit si, že to a to se mi nelíbí, nějak mě zraňuje. A neříkat to proto, aby se ten druhý musel/a omlouvat či se nějak změnit, ale především proto, abys o tom věděl/a. Komu jinému to mám říkat? Dle nějaké definice je respekt důležitou součástí mravnosti. Ve vědomí společnosti respekt vyžaduje spravedlnost, rovnost práv, pozornost vůči zájmům a přesvědčením, svobodu. Potlačení těchto kvalit porušuje respekt. A ještě jedna věc, respekt k sobě a k druhým se neustále rozvíjí. I proto máme intimní vztahy, protože ty nás to učí nejsnáze a nejdůrazněji.
Nevěra – Je to symptom, někdy důsledek něčeho, co jsme mezi sebou neřešili, schovávali, potlačovali. A většinou jsme to dělali nevědomky, protože nás to otevírat nikdo nenaučil nebo to pro nás mohlo být velmi zraňující. Rozhodně není nevěra jasným signálem k rozchodu. Něco nám ukazuje a bylo by fajn se na to „něco“ umět podívat a propátrat to. A ano, vím, že se mi to krásně píše, ale strašně bolavě se to dělá. Jen už vím, že tohle úsilí má cenu.
Touha – Síla, která nás k sobě poutá, naplňuje naše vztahové potřeby. Je v ní schovaná naše vnitřní motivace k tomu být spolu či řešit mezi sebou něco, co je konfliktní a nepohodlné.
Intimita – Základ jakéhokoliv vztahu a vztahovosti. Teprve v intimitě můžeme mezi sebou budovat pocit bezpečí a blízkosti. Je v ní schován náš projev sexuality, ale ne vždy, jsou v ní doteky, neverbální projevy jeden vůči druhému. Je v ní respekt. Je v ní schovaná naše budoucnost.
Nuda – Další symptom. Nuda není to, že nemám co dělat, ale že to, co dělám, nevnímám jako smysluplné. Buď proto, že nevím, v čem je pro mě smysl schován, nebo mi v tom někdo nebo něco zabraňuje. Pokud cítím nudu ve vztahu, je to další signál začít trochu mezi sebou pátrat, kde se v nás bere, co od toho druhého očekáváme, co očekáváme od sebe. Stojí to za to.
Důvěra – Je pro mě vědomí toho, že i když se milujeme, jsme spolu i dlouhou dobu, budeme se prostě zraňovat, vědomě či nevědomě – ale víme, že o těchto zraněních můžeme spolu mluvit, protože víme, že ten, kdo nás zranil, nám taky pomůže se zahojit.
Emoční inteligence – Základní kompetence pro osobní integritu. To, že o sobě něco vím (sebeuvědomění), umím se svými emocemi pracovat, ne je potlačovat (seberegulace). Umím někde setrvat i v nepříznivých situacích, protože vím proč (motivace), umím naslouchat a vnímat, co se emocionálně děje v tom druhém, a to s ním i ověřit (empatie). A nakonec mám nějaké komunikační dovednosti (sociální dovednost). Tak toto všechno je součástí emoční inteligence, a tím pádem každodenním chlebem v našich sociálních interakcích.
Žárlivost – Další symptom. Je ve vztazích přítomná – někdy velmi slabě, takřka neznatelně, někdy silněji, a někdy přespříliš. Je to nutkavé obsedantní myšlení a chování o tom druhém, vytvářející úzkostné myšlenky o tom, co se děje, co dělá, proč to a to nedělá. Důvodů, proč se to v nás děje, je mnoho. A rozhodně by, pokud je té žárlivosti mnoho a ubližuje jak mně, tak mému protějšku, stálo za to propátrat, kde se to vzalo, jak moc je to silné a především to, jestli to mohu změnit a jak…
Honza Vojtko
Psychoterapeut Honza Vojtko (* 1975) se věnuje převážně párové a individuální terapii. Absolvoval výcviky v kognitivně-behaviorální terapii, schéma terapii, využívá ve své praxi bodyterapii, zabývá se vzděláváním dospělých. Kromě terapie také píše knížky pro děti. Spolu s Ester Geislerovou a Josefinou Bakošovou vystupuje na interaktivních přednáškách v rámci projektu Terapie sdílením.
Zkrácená verze rozhovoru vyšla v Magazínu LUXOR v únoru 2023.
Napsat komentář