Prý se nejlépe cítí ve dvojici. V představení Na fašírky mi nesiahaj je mu partnerem Milan Kňažko, v Klíštěti Bolek Polívka. V šatně teď sedí sám…
autorka a fotografka Pavlína Saudková
Proč vlastně ještě souhlasíte s rozhovory?
Ve skutečnosti už bych s rozhovory raději nesouhlasil, protože si myslím, že už jsem řekl všechno, co vím a co znám. Často dostávám podobné otázky, takže mám nacvičené odpovědi. Ale zdá se mi, že je to otázka slušnosti poskytnout rozhovor, když vás o něj někdo požádá.
Kolik jste tak mohl udělat rozhovorů? Stovky?
Bylo jich opravdu hodně – i proto, že jsem málokdy našel v sobě sílu a odvahu odmítnout.
Až cestou za vámi mi přišlo, že je vlastně neskutečně sobecké žádat váš čas jen proto, že se s vámi chci potkat a popovídat si – a že pokud vás chce někdo poznat, ať jsem to já, nebo jakýkoli ze čtenářů, má příležitost ve filmech nebo v divadelních hrách… Ale už jsme se domluvili a vy jste ze slušnosti souhlasil. Je nějaké téma, o kterém si povídáte rád?
Samozřejmě si rád povídám o divadle, o svojí profesi. Naopak třeba politika mi moc blízká není, i když i o ni se trochu a z dálky zajímám.
A protože doma máte ženu, kterou máte, Magdu Vášáryovou, nemáte možnost politiku úplně vynechat….
To je pravda, nejde to jinak.
Sedíme na Malé scéně Studia DVA v šatně, je asi hodina před představením, dnes tu hrajete s Milanem Kňažkem Na fašírky mi nesiahaj. Tématem téhle hry je komunikace. Umějí si lidé naslouchat?
Nedokážu to objektivně posoudit, ale můj pocit je, že lidé mezi sebou komunikují víc než před čtyřiceti lety v období komunismu. Tenkrát byly uzavřenější do sebe, báli se potkávat a vyměňovat si svoje názory, zatímco teď mají možnost dělat to pravidelně a často. Pravda, většinou se to nyní odehrává na sociálních sítích, a ne v kavárně, kde jsme se potkávali my.
A vnímáme, chceme pochopit toho druhého?
Vyprávět svoje názory a poslouchat ty druhé jsou dvě rozdílné věci. Někdy lidé nemají chuť a čas naslouchat. Proto jsou tak vzácní ti, kteří poslouchat dokážou. Mají dar vnímat toho druhého. Je to jako v divadle. Jsou herci, kteří hrají výtečně svoje role, ale nekomunikují s partnerem, hrají jen svůj text. A pak jsou herci, kteří na partnera reagují.
Vy jste vždy přece patřil k té druhé skupině – v případě improvizace musíte velmi pozorně vnímat svého kolegu, partnera…
Když jsem celý svůj života věnoval dialogu s Júliem Satinským, musel jsem poslouchat, co říká. A musel jsem reagovat, odpovídat. V tom bylo celé to tajemství.
Jak velké soustředění je pro to potřeba?
Vyžaduje to především jistý druh talentu, s tím se musíte narodit, naučit se to dá jen do určité míry. Je to dar, který do vínku nedostane každý, kdo stojí na scéně.
Čím je pro vás i po těch letech herectví?
Především komunikací s publikem. To vnímám jako celek, zatímco Satinský vnímal publikum jako jednotlivce, vždy věděl, kde kdo sedí. Ještě stále je pro mě velká rozkoš, když se mi podaří vyvolat v publiku smích. Přede dvěma dny jsem byla na jednom divadelním představení v malém prostoru zkušebny Divadla Na Zábradlí a překvapilo mě, jak často herec s diváky udržoval oční kontakt.
Vy se koukáte divákům do očí?
Dívám se spíš neutrálně na publikum jako celek.
A když víte, že je mezi diváky někdo, koho znáte?
Pokud v obecenstvu sedí někdo blízký, už vůbec se neodvažuji podívat se přímo na něj….
Tématy vydání Page, pro který jsme tento rozhovor připravovali, jsou komunikace a dopisy. Když už jsme zmínili Júlia Satinského, se zájmem jsem si prohlížela jeho Gundžovníky, které vyšly knižně díky jeho dceři Lucii. A musím přiznat, že pro mě bylo velkým překvapením, že takovéhle dopisy formou časopisu psal. Přišlo mi líto, že se sami ochuzujeme o možnost podat zprávu o našich životech další generaci, protože jsme komunikaci přesunuli do virtuálního svět nul a jedniček, který si zrovna příliš neuchováváme…
Gundžovníky jsou jakousi domácí kronikou. Bavilo ho to a věnoval se tomu velmi důkladně. Dopisoval si s různými osobnostmi, ale hlavně s rodinou a s dětmi svých známých. V šedesátých letech emigrovali jeho švagři. A Julo se rozhodl právě pomocí vlastnoručně vyráběného časopisu udržovat rodinné vztahy. Vyráběl je poctivě mezi lety 1967 až 1984. Jsou vlastně takovou milou kronikou Bratislavy i celého Československa. Zrcadlí se v nich historie jedné rodiny a jedné země během normalizace, popsaná originálním pohledem pozorovatele z Dunajské ulice, kde se i v těchto dobách zachoval ostrůvek svobody. Julo psal texty na stroji a sám je i ilustroval. Vycházely vždy ve dvou exemplářích, jeden směřoval do Ameriky, druhý do Švýcarska. Satinského bavilo psát, byl v tom nejlepším slova smyslu grafoman.
Vy si píšete třeba deník? Píšete někomu dopisy?
Nejsem ten, který by dokázal takto komunikovat. Pokusil jsem se asi dvakrát v životě psát si deník, ale můj problém je, že mnohé začnu, ale dlouho při tom nevydržím.
U herectví jste přece vydržel dlouhé roky!
Nebyla jiná možnost! Neumím hrát dobře na klavír, neumím moc dobře anglicky. Nevydržel jsem pravidelně a tvrdě trénovat, což je podstatou spousty činností. Asi před deseti lety jsem napsal pár stran vzpomínek a úvah. Až nedávno jsem je dal přečíst jednomu příteli. Po přečtení úvodu mě pochválil. Je to ale jen pár stran. Asi dvě stě padesát.
Představení Na fašírky mi nesiahaj je věnované památce Júlia Satinského a také skladatele Jaroslava Filipa…
Vzpomínky jsou krásné a důležité, jen je potřeba, aby nám nezbyly už jen ony. Abychom žili i přítomný život. Člověk vzpomíná rád na to příjemné, to nepříjemné naopak vytěsňuje. Proto minulost vždy vypadá tak ideálně. Se Satinským jsme se znali na čtyřicet let, s Filipem trvala spolupráce kratší dobu, ale byla rozhodující, pokud jde o písně, které jsme spolu vytvořili. Měl nesmírně velký muzikantský, ale i jiný talent.
Je pro vás setkávání se s lidmi i inspirací?
Nejsem moc upovídaný člověk. Se dvěma svými blízkými přáteli se potkávám tu a tam v kavárně – a dost často tam mlčíme. Ale když mlčíte s někým, s kým si rozumíte, je to lepší, než kdybyste povídala zbytečná slova.
Čím jsou taková setkání pro duši?
Impulzem. Když vznikne rozhovor mezi dvěma přáteli, jako mám já – jeden je textař a básník – to si pak dáte pozor, co a jak říkáte. Snažím se, aby věta, která vyjde z mých úst, měla nějakou úroveň.
Před tím svým druhým přítelem, se kterým se setkáváte v kavárně, se máte také tak na pozoru?
Před tím druhým si zas takový pozor nedávám – s ním mě spojuje láska ke golfu, povídáme si o lecčems – ale on není z naší branže, je to právník.
Jak dlouho hrajete golf?
Dvacet let, protože až tehdy se golf dostal i na Slovensko. Začal jsem s tím ale už dřív, v Karlových Varech, kde měl můj kamarád chatu přímo na golfovém hřišti. Jste v kultivované přírodě, procházíte se, ale nemusíte běhat, tehdy mě okouzlilo, že je to sport, při kterém se dá kouřit. To jsem byl ještě kuřák…
Co říkáte současnému kultu mládí?
Co k tomu my staří můžeme říkat? Pokud to budeme kritizovat, budou si mnozí myslet, že mládí závidíme, že je nám líto, že nás mládí už minulo. Kult mladosti je logický – přece nikdo nebude v reklamách ukazovat starce!
Ale co jejich zkušenosti?
Ano, někteří staří lidé jsou celkem moudří i vtipní. Ale nemyslím si, že by moudrost přisla až se stářím. Ta už v nich musela být dávno. Stářím se dají nabýt zkušenosti, ne moudrost…
Ale každá odžitá zkušenost se počítá…
Problém je, že zrovna zkušenost je nesdělitelná. Mladí si myslí, že vědí všechno, že od nás nepotřebují poradit.
Býval jste také takový?
Samozřejmě! (smích) A velmi dobře si to pamatuju. Teď takový nejsem, ale už je pozdě.
Jaká je současná mladá generace?
Nejsem si jistý, že je jiná. Jen staří mají vždycky pocit, že mladá generace není podle jejich představ. Ale to není vůbec důležité. Představy starců nehrají žádnou roli. Mladá generace dnes je schopná a má obrovské možnosti, o kterých my jsme ani nesnili! Je to záviděníhodné, jaký prostor má dnes mladý člověk.
Má dnešek nějaké výhody pro vás?
Moje matka, která se dožila devadesáti dvou roků, mi říkávala, že stáří je dobré jedině na to, že už konečně můžete říkat, co si opravdu myslíte. Jenže: Já to tak dělal vždy.
Žijete svobodně?
Ano, ve velké pohodě žiji se svou ženou. A raduju se se dvěma vnučkami. Jedné je pět, druhé osm. Jsou malé, a proto jsou úžasné. Jak se říká: „Děti, radost rodiny na půl hodiny.… Zbožňuji je, rád je poslouchám, mám rád jejich logické úvahy.
Koho obdivujete?
Woodyho Allena.
Ano, zaslechla jsem v jednom vašem rozhovoru, že se na něj rád díváte, když hraje ve svých filmech…
Aspoň víte, že mluvím pravdu. Pamatuji si ten pocit okouzlení, když jsem poprvé viděl jeho film – byla to Hana a její sestry, bylo to před třiceti lety na festivalu v Karlových Varech. Jeho humor mi velmi konvenuje.
Sledujete současnou kinematografii?
Do kina chodím raději než do divadla! Kino mě baví odmalička. Těch opravdu dobrých filmů je ale málo. Naposledy mě zasáhl Pašerák, ve kterém hrál a který i režíroval Clint Eastwood.
Zahrál byste si ještě ve filmu?
Ne. Už ve filmu hrát nechci. Několik nabídek jsem poslední dobou odmítl. U filmu není publikum. A pořád se tam na něco čeká, takže si někdy ani nevšimnete, že jste už hrál.
Rozhovor vyšel v březnovém vydání magazínu Page.
