V umění nejde o připravenost, ale o emocionální zásah

Kdo je SKUTR pro ty, kteří neznají?

Lukáš: SKUTR jsme my dva! Režijní tandem Kukučka Trpišovský, tato přezdívka vznikla na škole ve druháku, kdy nám ji dal spolužák z herectví. Pak nám to už zůstalo, zdravili nás tak spolužáci i pedagogové, vzniklo logo – náš nosný brand.

Máte za sebou již sedmnáct let spolupráce, co vás druhá strana naučila?

Martin: Já to mám jednoduchý, já přišel ze Slovenska s tím, že režisér je ten, který bouchne do stolu, pořádně zařve a drží to celé pod kontrolou, a dlouho jsem nechápal, jak Lukáš jako introvert může být režisérem – někdo, kdo neřve? A najednou jsem pochopil, že v Čechách křik na divadle nepomáhá, tady se herci uzavřou, vznikne zeď. Tady se musí jednat mnohem psychologičtěji.

A co ty Lukáši?

Lukáš: No co jsem se naučil já??

Martin: No ty nic… teda lidovky!

Lukáš: Já jsem se naučil… tedy spíš se to stále učím, přijít na zkoušku nepřipraven. Mně to dalo opravdu moc práce se nepřipravovat, ale zjistil jsem, že když se člověk připraví, přichází o ty nejzajímavější momenty, které se dějí na zkoušce. Tím, že tlačí strukturu, se může opravdu o něco velkého připravit. Předem nevíme, jakým směrem se bude divadlo vyvíjet, a to mě učí velké trpělivosti.

V čem spatřujete výhodu být ve dvou a je to v něčem naopak náročné?

Lukáš: Já teda nevím o nevýhodě.

Martin: Je jedna. Musíme se dělit o prachy. Nikdo nás nezaplatí dva, jako dva režiséry, a to nás pak taky tlačí, abychom těch projektů dělali víc. A výhoda je jednoduchá, každý z nás zvládá určité věci lépe nebo precizněji, ten druhý by se do těch věcí nutil, a pak by nevznikaly přirozeně. Obzvlášť když děláme divadlo, které v sobě má pohyb, slovo, hudbu. Každý nemůže být dobrý ve všem.

Potkala vás někdy krize?

Lukáš: Osobní krizi nemáme, jelikož netrávíme po práci společný čas. Ten pracovní je totiž natolik obsáhlý… jedině vlastně, když hostujeme v cizině – to pak ano, to rádi společně poznáváme nová místa.

Martin: Myslím, že i v osobním i pracovním životě to u nás funguje na velkém respektu a ten dokáže překonat i prvotní nasrání, když třeba Lukáš ví, že jsem se pořádně nevyspal a budu celý den štěkat – a obzvlášť na něj. A také je to určitě o hlubokém přátelství a úctě. Jeden u druhého vycítíme, kdy si musíme od sebe oddechnout.

Váš poslední počin byl Racek od Čechova v Divadle v Dlouhé. Jak k vám přiletěl a kdy jste poprvé knihu četli?

Lukáš: S tím nápadem jsem asi přišel já…

Martin: Jako vždy (smích).

Lukáš: … protože jsme měli nabídku z Divadla v Dlouhé, kde jsme teď v uměleckém vedení, líbilo se mi, jak specifický soubor divadlo má, a najednou mě napadlo, že by se mi líbilo s nimi udělat Čechova. Viděl jsem ho kdysi před lety, velmi krásně umělecky zpracovaného, a zapamatoval jsem si ten hluboký dojem.

Martine a kdy jsi tedy ty měl první setkání s Rackem?

Martin: Ve chvíli, kdy to navrhnul Lukáš, protože já byl přesvědčen, že ho nikdy dělat nebudeme. Je to meka realistického divadla, já si vážně myslel, že se nás nikdy nedotkne, a Lukáš mě vlastně překvapil i přesvědčil.

Jaká je odezva?

Lukáš: Velmi kontroverzní, a to jsem nečekal. Lidé byli velmi překvapeni, že se tak dá dělat divadlo, stejně jako v Hradci na Pěně dní… což jsem vlastně čekal, ale ze strany kritiky. Vlastně ještě nevyšla pozitivní kritika. Trošku jsem si myslel, že už je tady prokopaná tradice, že se Čechov dá dělat různým způsobem, ale na jejich reakcích jsem zjistil, že ne. Co všechno jsme nepochopili, nebo jsme dokonce udělali za naschvály.

Martin: Jsou tři typy reakcí – ti, co jsou naprosto zamilovaní, pak jsou ti, které to naprosto vytáčí a irituje, co mají chuť se zvednout zařvat a odejít, a pak ti, co se moc těší, jsou zvědaví, ale nedostali se dovnitř, hra je k sobě nepustí.

Opírá se vaše divadlo vždy o knižní předlohu? Je lepší si knihu přečíst předem, nebo ne?

Martin: Za mě jako diváka ne. Já knihu nebo autora beru jen jako rozstřel daného tématu, příběhu.

Mě osobně víc vždy zajímá divadlo jako takové, jak je zpracované. Mám však zkušenost z Pěny dní nebo Racka, že ti, kdo četli předem, tak si to užili mnohem víc, protože nesledovali vztahy nebo kdo je kdo, ale snáz si užívali divadlo samotné. Doporučit se to, ale nedá…

Lukáš: V umění nejde o připravenost, ale o emocionální zásah – buď tam je, nebo není…

Jaký je váš osobní vztah ke knihám? Doporučte nám ty své oblíbené…

Martin: Mě vlastně ovlivnil ve čtení Lukáš, ten mi našel knihy, které mě chytly i v době, kdy jsem četl velmi málo, moje čtenářské skoky jsou od Verneho k Vianovi.

Lukáš: Já jsem vždycky četl… do páté třídy komiksy, pak Foglarovky. Stínadla snad šestkrát! Pak mě ovlivnilo čtení na deskách, které jsme měli doma. Verneovky nebo Jiráskovu Lucernu. Nejvíc otevřený všem žánrům jsem byl na gymplu, to jsem přečetl opravdu všechno. A čím méně jsem něčemu rozuměl, tím víc mi to přišlo vlastně geniální J. Bulgakův Mistr a Markétka – to je ta kniha jedním dechem… pak bych doporučil Bratry Karamazovy, ruská literatura mě celkově ovlivnila. Z český Jaroslava Rudiše a Kunderu. Posledním objevem velkým je pro mě Michael Cunningham a T. S. Eliot. O knihách bych dokázal mluvit hodiny (smích).

Na co nás pozvete v letních měsících?

Martin: Určitě na Shakespearovské hry, už jen proto, že se budou hrát na jiném místě Pražského hradu. Takže i ten, kdo viděl, si může odnést naprosto jiný zážitek. Takže vás zvu na Sen noci svatojánské a Romea a Julii.

Lukáš: Já do Krumlova na Otáčivé hlediště, kde na vás čekají Příběhy Lišky Bystroušky.

Autor: Jana Brázdilová