Jaká kniha vás v poslední době nejvíc zaujala a proč by si ji měli naši čtenáři přečíst?
Odpovím šalamounsky: v poslední době jsem se opravdu intenzivně věnoval Kytici Karla Jaromíra Erbena, protože jsme se s Jakubem Špalkem rozhodli, že ji převedeme do divadelní podoby. Musím říct, že mě to opravdu zasáhlo hluboko do srdce. Chtěli jsme objevit archetypálnost těch příběhů, ale zároveň i oblouk vedoucí až k odpuštění, k velice silnému prožitku. Chtěli jsme každou z balad pochopit, dostat se až k jejím kořenům a potom ji zobrazit jen ve dvou, bez pevné vnější formy: předat ji tak, jak ji cítíme. Použili jsme pokaždé jiné prostředky – někdy jsou to loutky, jindy jen vyprávíme, někdy je tam světlo a stín nebo třeba hračky pro děti.
Vaše kniha dětství?
Těch knížek bylo spousta. Mám pocit, že každé léto, v každém období pomalého růstu a moudření – a přitom dětských her a dovádění venku – přicházela nějaká jiná inspirace. Samozřejmě ze začátku si pamatuju spoustu příběhů, které mi četli rodiče. Jsem velmi vděčný za to, že mi četli a že mě ke čtení vedli.
Pamatuju si takový komický zážitek… Děti jsou konzervativní, některé pohádky si oblíbí a mají je rády znovu a znovu. Když jsem chtěl pohádku, abych usnul, tak mi maminka nebo táta četli, i když jsem tu pohádku znal dokonale nazpaměť. A jak máma, unavená po celém dnu v práci, začínala klimbat a povídat úplně jiný příběh, já jsem ji budil a dost naléhavě jsem jí to vyčítal:Takhle to neni! Tam neni žádný auto a džíp, ta pohádka je jinak! Čti to přesně!
Pamatuju si ale taky, že když jsem se dostal po nějakém dětském úrazu do nemocnice, táta mi přinesl třeba knížky, které napsali horolezci o své cestě stěnou. Ta dobrodružnost i ta námaha, překážka, mě zaujala a vtáhla a nesmírně mě to v tu chvíli posílilo. Pak samozřejmě Ernest Thompson Seton, Volání divočiny a podobné tituly.
Mám pocit, že nedokážu vybrat jen jednoho hrdinu. Samozřejmě jsem chtěl být kapitánem Nemem a Vinnetouem a lovcem na Aljašce, ale zároveň jsem potkával i tituly jaksi hlubší, příběhy, po kterých asi volala moje duše.
Jakou knižní postavou byste chtěl být a proč?
Já mám to štěstí, že se denně snažím zhmotnit řadu postav, takže se těmi postavami stávám relativně často a opakovaně. To je někdy vyčerpávající, ale zároveň okouzlující, úplně odzbrojující a nesmírně nabíjející. Na jednu stranu to přináší velikou katarzi, extázi, když ta postava třeba najde cestu ke světu, jindy naopak hledám vnitřní život postavy, která si zvolila cestu jinou. Třeba i negativní. To je velice náročné: člověk se musí otevřít. A pokud se to podaří, tak jím začne ta energie proudit, ale tím pádem si tak odnáší tu jizvičku, službu té postavě, té energii, tomu příběhu. No, ale za nic na světě bych to nevyměnil, je to úžasná možnost, jsem za to nesmírně vděčný.
Když jsem to řekl takhle obecně, tak bych teď rád byl konkrétní. Před námi je léto a my máme na repertoáru takzvané letní speciály. Já se tak můžu vracet znovu a znovu třeba k velikánu české literatury Vladislavu Vančurovi a jeho Rozmarnému létu. Už teď se těším, jak to budeme hrát na hradu Kašperk! Šest představení Rozmarného léta, na hraně července a srpna, pod širým nebem, což je neopakovatelný zážitek. Podobně se nám to poštěstí v Brumově-Bylnici na Valašsku: na zřícenině hradu Brumov se opět setkáme s Edmondem Rostandem a nádherným příběhem Cyrana z Bergeracu.
Také budu mít tu čest hrát Richarda III., takže se budu znovu setkávat s Williamem Shakespearem, kterého nesmírně obdivuji a je to můj zamilovaný autor. Ty hry jsou tak geniálně napsané, že byť je napsal před čtyřmi sty lety, tak jsou absolutně aktuální! Kdyby se přejmenovaly postavy na ty, které potkáváme a známe, tak je to záznam současnosti. Richard III. je temný příběh, ale velmi aktuální: vlastně je to zpráva o tom, že kdo čím zachází, tím také schází.
Je nějaká kniha, ke které se vracíte? A proč?
Ano, vracím se samozřejmě ke knihám zásadním, jako jsou biblické příběhy, Nový zákon, tam člověk může znovu a znovu hledat další roviny inspirace. Ale vedle toho na mě třeba v osmnácti, devatenácti letech silně zapůsobila autobiografická kniha Nikose Kazantzakise Hlášení El Grecovi, která na mě „vyskočila“ z poličky v antikvariátu. Nebo Marcel Proust a jeho Hledání ztraceného času: v 16, 17 letech jsme o tom strašně vážně mluvili, rozebírali to, zásadně nás to zasahovalo. Nedávno mi manželka Radka dala úžasný dárek – sadu všech těch sedmi dílů, dokonce myslím, že to vyšlo v devíti svazcích… Někdy mám pocit, že nejen my si volíme knihy, ale že si nás často ty příběhy – ta inspirace, to, co zrovna v tom svém příběhu potřebujeme – najdou a přitáhnou.
Napsat komentář