Jak si po tak dlouhé době užíváte, že jste konečně zase doma?
Za posledních třináct let jsem se domů dostal jen dvakrát, takže si to užívám moc. Je pro mě krásné být zpátky, myslím, že teď už se mě jen tak nezbavíte. Jen nyní musím hodně mluvit s lidmi a já jsem zvyklý mluvit spíš sám se sebou.
Jak se za tu dobu Praha změnila?
Hodně. Praha se stala velkým obchoďákem s krásnou kulisou. Kapitalismus tu kráčí vpřed, tím jsem se hodně zabýval i v Kosmonautovi.
Kosmonaut stojí do velké míry právě na českých reáliích a dějinách. Nebylo pro vás obtížné psát takovou knihu v cizině?
Můj děda vlastnil hospodu Na Pátku, jako malý jsem tam za ním často chodil, poslouchal, jak si chlapi vypráví o komunismu nebo o estébácích, a byl tím fascinován. Moje babička zase milovala historii a měla hromadu knížek. Kosmonaut tak vlastně stojí na tom, co jsem si jako malý přečetl, na mých vzpomínkách a hospodských historkách.
Právě vašemu dědečkovi jste knížku věnoval…
Můj dědeček byl jako můj táta. Měl na mě velký vliv. Byl to klasický český vesnický člověk, měl prasata, králíky, brambořiště, pořádal zabijačky… Když jsem proto přemýšlel, jaké dětství by měl mít hlavní hrdina, chtěl jsem, aby bylo právě takové. Když už jsem mu dal otce padoucha, chtěl jsem, aby měl i nějaký protiklad, morální vzor.
Vaše knížka je satirou na Čechy. Jaké typicky české vlastnosti si podle vás zaslouží být trochu zironizovány?
Češi mají skvělý a originální humor, který v cizině nemá obdob. Některé věci ale bereme příliš vážně. Třeba naši historii, která je prakticky nedotknutelná. Člověk mého věku se o ní nemůže zmínit, aniž by si nevysloužil pohoršení od starší generace. Natož aby ji ironizoval. Já si ale myslím, že si zaslouží odlehčit, otevřít. Abychom se o ní mohli bavit, ne o ní jen šeptat.
Když zmiňujete výjimečnost českého humoru, jak těžké pro vás bylo zprostředkovat ho cizím čtenářům?
Modlil jsem se k Haškovi a Hrabalovi a prostě ho použil, aniž bych přemýšlel nad tím, jestli mu budou v Americe rozumět nebo se jim bude líbit. A ono to vyšlo. Právě díky českému humoru považují knížku za tak originální.
Právě k Hrabalovi nebo také Kafkovi a Kunderovi jste v médiích přirovnáván. Jak takové srovnání vnímáte?
Je to samozřejmě úžasné být přirovnáván k vlastním literárním vzorům. Kdybych ale na ně měl při svém psaní myslet a srovnávat se s nimi sám, musel bych se z toho zbláznit. Když píšu, píše Jaroslav Kalfař, nikdo jiný v tom není.
Kdo kromě Kafky, Kundery a Hrabala je vaším literárním vzorem?
Škvorecký. Mám také rád světovou klasiku. Dickense, Dostojevského. Z těch současných zbožňuju Jiřího Hájíčka.
Jak myslíte, že román přijme české publikum?
Doufám, že v něm uvidí můj milostný dopis rodné vlasti, kterým také je. Že sarkasmus a ironii přebije to, že jsem ho psal s láskou. A že v tom český čtenář třeba pozná trochu sám sebe a zemi, jaká teď je.
Věděl jste od začátku, že se děj vaší knížky bude odehrávat v Čechách?
Původně jsem vlastně napsal povídku o americkém astronautovi, který je ve vesmíru, když mu žena zavolá, že se chce rozvést. Fascinovala mě představa toho, jak se s něčím takovým popasuje člověk, který nemá k dispozici přátele, podporu, domov, postel ani gravitaci. Chtěl jsem ale, aby můj první román byl o České republice. O její historii a přítomnosti. Takže jsem to propojil. Postavu a zemi, které mě fascinují. A tak vznikl Kosmonaut z Čech.
Právě motiv osamění vystupuje v knížce velice silně…
Samotou jsem ohromen už od dětství. Když jsem byl malý, ztratil jsem se jednou v noci v lese. Cítil jsem se tehdy úplně sám, hrozně jsem se bál, ale zároveň to bylo krásné. Černý les, temná vesnická obloha, hvězdy všude. Když jsem proto psal o člověku, který je ztracený ve vesmíru, myslel jsem právě na tyhle pocity.
Jaké to je napsat z jediné povídky celý román?
Dlouhé. Psal jsem ho celé tři roky. První dva na univerzitě byly skvělé, měl jsem podporu kamarádů i profesorů a soustředil se jen na psaní. Ten rok poté byl… řekněme trochu jiný. Žil jsem v New Yorku, sám, na konzervách, banánech a na rýži a vedle psaní si musel vydělávat. Na konci už jsem se jen snažil knížku dokončit, najít si agenta a dostat ji do světa.
Ztrácel jste v té době naději nebo jste věřil, že se vám to všechno povede?
Na konci toho třetího roku už jsem hodně pochyboval. Najít agentku mi trvalo osm měsíců. Obepisoval jsem nejznámější agenty a na jejich odpovědi čekal třeba půl roku. Ale nakonec se hledání vyplatilo. Našel jsem skvělou, Kosmonauta zbožňuje, věří mu a myslím, že mu dokonce rozumí líp než já.
Jaký je život v Brooklynu?
Nádherný. Oproti Manhattanu, kde to žije, je Brooklyn útočiště, krásné městečko se skvělou atmosférou, vlastně skoro taková malá česká vesnice. Lidi se tu nikam nehoní, všichni se znají, mají tu svoje hospůdky…
Jste ten typ spisovatele, který si psaní užívá, nebo je to pro vás spíše bolestivý tvůrčí proces?
Jsem někde mezi. Občas cítím, že píšu skvěle, posouvám se dopředu. Takových dnů je ale spíš menšina. Většinu těch zbylých chci hodit počítačem o zeď a vykašlat se na to. Nejdůležitější na tom ale je, že se každé ráno na psaní znovu těším.
Píšete více intuitivně, nebo rozumově?
Píšu rychle a hodně přepisuji. Na papír musím hodit hned všechno, co mám v hlavě. A pak se musím vracet a dávat tomu smysl.
Mluvíte velmi dobře česky, proč česky nepíšete?
Děkuju, ve skutečnosti jsem hrozně nervózní. V angličtině už píšu třináct let, česky napíšu třeba email, na celou knihu bych si už ale netroufl. A navíc jsem chtěl, aby moje knížka byla pro mezinárodní publiku. Chtěl jsem Čechy vrátit na literární špičku. Aby o českých spisovatelích zase jednou věděl svět.
Nebál jste se, že se v překladu některé věci ztratí?
Bál jsem se hodně, ale musím říct, že ten překlad je úžasný. Má přesně toho ducha, kterého jsem dal originálu.
Co vám nejvíc chybí na Čechách?
Jéé, všechno! Vůně Prahy, česká ráznost a humor, česká příroda. Něco takového jsem ve světě neviděl.
Autor: Tereza Morávková
Napsat komentář