Čeština je náš mateřský jazyk, ale přesto v něm často chybujeme. Proč tomu tak je? Představte si, že český jazyk je jako sval. Pokud ho neposilujeme, ochabne. Naštěstí existují lidé, kterým to není jedno zájem o češtinu, pravopis i gramatiku rozvíjejí. Stejně to mají také dvě korektorky, Karla a Sabina alias Červená propiska. Proč se vrhly do boje s chybami a jak chtějí podněcovat zájem o náš jazyk, prozradily v rozhovoru.
Jak vznikl nápad na projekt Červená propiska?
Sabina: Projekt Červená propiska vznikl jednoho srpnového odpoledne před dvěma lety. Karla mě oslovila s nápadem založit blog, kde návštěvníci naleznou nejen zajímavé články, ale i nabídku našich služeb. Během pár dní se pak zrodil nápad založit instagramový profil a vzdělávat širokou veřejnost na sítích.
Karla: Postupně jsme si na Instagramu vytvořily silnou komunitu sledujících, kteří, dle mého názoru, nostalgicky vzpomínají na diktáty z hodin českého jazyka. Postupně jsme zavedly pravidelné pondělní diktáty, kterých se s oblibou účastní většina sledujících. Několikrát do týdne sdílíme i perličky, poukazujeme na problematické jazykové jevy a v neposlední řadě přinášíme knižní tipy. Snažíme se přicházet i s novými nápady, například velký úspěch sklízí literární kvízy.
Co to vlastně Červená propiska je?
Sabina: Jak už bylo zmíněno výše, Červená propiska je naše „dítě“ a vlastně i my samotné. Cílem tohoto projektu je poukázat na nejčastější pravopisné/gramatické chyby v českém jazyce milou a nenásilnou formou pomocí emotikonů.
Karla: Kromě vzdělávaní na sociálních sítích pořádáme i workshopy na téma „e-mailová korespondence“. Člověk by neřekl, kolik chyb se dá v jednom e-mailu nasekat, ale je to pochopitelné, protože nás to nikdo na škole nenaučil. V současné době se to možná už vyučuje, nevím. Některé chyby od sebe lidé kopírují a my se snažíme tuto vlnu patvarů a chyb zastavit ?. Už samotné slovo e-mail je problematické, mnozí zapomínají na spojovník a vznikne jim z toho nátěr [emajl].
Proč právě „červená propiska“? Jedná se o připomínku tužek, kterými nám paní učitelky opravovaly diktáty a písemky?
Karla: Přesně tak! To byl náš záměr. Je to taková nostalgická vzpomínka na hodiny češtiny.
Sabina: Myslíme si, že neexistuje výstižnější symbol připomínající (ne)oblíbené diktáty.
Jakou známku jste měly z češtiny v 9. třídě na základní škole?
Karla: Jedničku. Základní škola byla brnkačka, zato na střední to bylo s mými známkami jak na horské dráze. Můj češtinář na střední škole by v životě netipoval, že ze mě jednou bude korektorka. Jsem s ním stále v kontaktu a zpětně se tomu smějeme. Na střední jsem byla spíše „flákač“ a záškolák. Prosím mladší čtenáře, ať si ze mě neberou příklad.
Sabina: Dvojku, ale horší známku jsem určitě nikdy neměla. Většinou se mi na vysvědčení z češtiny objevila buď jednička, nebo dvojka. Bylo to v podstatě na střídačku. S matikou to bylo horší.
Myslíte si, že je možné v lidech vznítit lásku pro náš rodný jazyk? A jak?
Sabina: Určitě ano, jde o to lidi zaujmout něčím novým a neotřelým, ne jim jen předkládat nudná fakta. Podle reakcí na Instagramu se nám to daří. Největší úspěch má náš pondělní diktát, na ten máme jen pozitivní reakce a vždy se na něj naši sledující těší.
Karla: Ze zkušenosti vím, že už jen slovo čeština je pro některé lidi velký strašák. Několikrát se nám stalo, že na workshop přišla paní s nepříliš nadšeným manželem, avšak z workshopu odcházeli nadmíru spokojení. Informace se dají předávat i zábavným způsobem. Sociální sítě nám nahrávají do karet. Člověk si ani neuvědomuje, že se učí.
Vadí vám používání přejatých slov a počešťování třeba anglických výrazů?
Karla: V neoficiálních textech a projevech mi to je jedno. Sama je používám a přijde mi to přirozené. Ve formálních textech/projevech se jim samozřejmě vyhýbám. Některé počeštěné výrazy mi přijdou bizarní a ráda je ironicky používám, například mejkap (místo obvyklejší varianty make-up).
Sabina: Jak kdy. Samozřejmě sama někdy použiji v češtině anglické výrazy. Nicméně když už jich je příliš a daná věta je téměř celá složená z anglicko-českých patvarů, tak mě to ruší. Vždyť čeština je tak krásný a rozmanitý jazyk.
Jak přimět děti, aby ve zprávách a další psané komunikaci psaly opravdu česky a správně?
Sabina: Myslím si, že přimět je moc nejde, děti by měly samy chtít. Můžeme je spíše k tomu namotivovat a ukázat jim, že psát opravdu česky a správně není vůbec špatné a není se za co stydět.
Karla: Nevidím jako nutné používat spisovnou češtinu v neformální korespondenci. Pokud máte na mysli vyloženě pravopisné chyby, tak je třeba hledět na věk dítěte. Nemůžeme například po desetiletém dítěti chtít, aby ovládalo pravopis levou zadní. Chce to čas a hodiny českého jazyka koncipovat zábavným způsobem. Je mi velmi blízká Montessori pedagogika. Naprosto neefektivní je dětem říct: „Tak a tohle se nauč nazpaměť!“ Podobný výrok je značně demotivující, protože dítěti nenabízí pomoc ani zábavu. Je jasné, že určitou látku se nazpaměť naučit musíme, ale dá se to podat i takto: „Podívej, tady jsem vytvořila pexeso z vyjmenovaných slov. Zahrajeme si?“
Kdy jste se rozhodly, že pro milovníky a (ne)milovníky češtiny připravíte knihu?
Sabina: Nápad jsme měly v hlavě už pár měsíců. Jen jsme příliš nevěděly, jak knihu pojmout a vydat. Pak nás oslovila Dita z nakladatelství Euromedia Group a společně jsme vymyslely perličky tak, jak je dnes vidíte.
Karla: Okolí nás už delší dobu ponoukalo, že instagramový účet nemá každý a že by bylo skvělé rozhodit sítě i do knižního světa. Naše kniha necílí pouze na studenty, ale právě i na „starší“ generaci. Člověk zkrátka zapomíná a je dobré (zároveň i velmi efektivní) stále jazyk (jak cizí, tak i mateřský) procvičovat.
Jak dlouho trvala příprava knihy 100 perliček pro (ne)milovníky češtiny?
Karla: Jelikož jsme od začátku věděly, že to nechceme koncipovat jako odbornou výkladovou mluvnici v klasickém pojetí, tak to netrvalo až tak dlouho.
Sabina: Od prvního nápadu asi devět měsíců. Proběhlo několik schůzek, pak měsíce psaní a na závěr už jen opravy, opravy a hledaní nedostatků. Padlo na to mnoho dlouhých večerů. Do knihy jsme daly samy sebe.
Živí vás čtení a korektury. Sáhnete po knize i ve volném čase a jakou máte právě na nočním stolku?
Sabina: Já se přiznám, že momentálně na čtení nemám příliš chuť ani čas. Sešlo se nám teď několik větších projektů, na kterých pracujeme, a po celodenní práci, kdy jen čtu, si chci ve volném čase odpočinout trochu jinak. Jinak čtu velmi ráda, bohužel to teď práce příliš nedovoluje. Knihu mám navíc vždy u sebe, abych si zkrátila čekaní u doktora nebo jízdu metrem. Momentálně čtu thriller Žena mého života. Na chuť jsem přišla i audioknihám, ke kterým jsem byla zpočátku skeptická.
Karla: Já čtu denně synovi pohádky. Čtu opravdu ráda a vždy se těším na tu svou čtecí chvilku. Někdy mi z celého dne zbude na čtení pouze 10–15 minut, ale i tak se snažím udržet si čtecí rituál. Rovněž to střídám s audioknihami, aby si mé oči odpočinuly. Momentálně dočítám Hotýlek od Aleny Mornštajnové a poslouchám Dědinu od Petry Dvořákové. Určitě to nemáme tak, že bychom přečetly tři knihy týdně.
Co uděláte s knihou, když v ní najdete chybu?
Sabina: Vyfotím tu chybu a pošlu Karle ?.
Karla: Vyfotím chybu a pošlu Sabině ?. V podstatě nedokážeme číst knihu, aniž bychom ji v duchu neopravovaly. Zkrátka máme už takovou pracovní deformaci. Je jasné, že v každé knize (především v prvním vydání) se nějaký překlep či perlička najde. Je to důkaz toho, že na tom pracovali lidé, nikoli roboti. Samozřejmě by se jich nemělo vyskytnout příliš.
Jakou nejhorší chybu jste v textu/knize našly?
Karla: Nerozlišuji chyby na závažné a závažnější. Každý z nás má individuální slovní zásobu, a proto chybuje každý v něčem jiném. Úsměvné mi spíše přijdou výplody autokorekce. Nedávno jsem četla inzerát a tam bylo „vydrž bakterie“ (autor chtěl napsat „výdrž baterie“).
Sabina: Nejhorší si nevybavuji, ale nedávno jsem objevila dvě stejné věty za sebou.
A máte nějakou opravdu „oblíbenou“ chybu, která se neustále opakuje?
Sabina: Za mě zápis číslovek, protože nikdy nezklame. Ten tolik nebývá v knize, zato na internetu je toho přehršel. Zápisu číslovek jsme v knize věnovaly celou kapitolu a samostatný diktát.
Karla: Já si ráda čtu jídelní lístky. Vždy tam najdu něco nového. Většinou je to „štrůdl, burger s hranolkami, kardamon, bryndza“ a jiné záludnosti. Musím ale podotknout, že mě žádná chyba nerozčiluje, nasávám tak inspiraci k vytváření příspěvků na Instagram. Mnoho chyb se opakuje.
Život ale není jen čeština ?. Co vás baví ve volném čase?
Karla: Jsem v první řadě máma, tomu odpovídají i mé volnočasové aktivity – procházky, hřiště, vaření, čtení pohádek, vymýšlení Montessori aktivit apod. Když syn usne nebo je s manželem, tak čtení, běh, procvičování cizích jazyků a kino s kamarádkami.
Sabina: Ráda trávím čas s rodinou a přáteli, hraji deskové hry a jsem milovníkem jógy.
Jakou dobrou knížku byste nám doporučily na dlouhé zimní večery?
Sabina: Jsem milovníkem Harryho Pottera a přemýšlím, že si ho opět po pár letech přečtu. Jinak se mi v poslední době líbily knihy od B. A. Paris.
Karla: Všechny knihy od Radky Denemarkové, Aleny Mornštajnové a Radky Třeštíkové. To je mé oblíbené ženské trio a jejich knihy čtu opakovaně. Doslova hltám i rozličné motivační knihy. Kdybych však měla vybrat pouze jednu, která dle mého úsudku ani po letech neztrácí na síle, tak Peníze od Hitlera. Zkrátka ideální zimní depresivní čtení ?.
Děkuji za příjemný rozhovor a doufám, že v něm při přepisování nenasekám nějaké chyby.
Helena Herynková
Projekt Červená propiska
Projekt založily dvě korektorky a kamarádky z vysoké. Karla a Sabina každé pondělí vytvářejí diktáty na Instagramu Červené propisky (v příbězích), v průběhu týdne i literární kvízy. Uvádějí rovněž i nejčastější chyby, které v češtině děláme. Jelikož jsou vášnivé čtenářky, tak rády sdílí i tipy na zajímavé čtení. Jejich cílem je vyvolat v lidech zvídavost a touhu vzdělávat se.
Karla: již pět let jsou korektury jejím denním chlebem, domluví se česky, anglicky, německy a španělsky. Je matkou na plný úvazek a zakladatelkou projektu Červená propiska.
Sabina: má letité zkušenosti s korekturou webových textů a tištěných médií. Je knihomolem, kávomilem a spoluzakladatelkou projektu Červená propiska.
