Cestovat s malým dítětem a poznávat město jeho očima je fantastická věc. Jen musíte mít spoustu času a být připraveni na to, že skončíte někde úplně jinde, než jste si na začátku představovali.
V roce 2018 jste vyrazil se svou ženou Markétou a synem Filipem na tři měsíce do Barcelony. O tři roky později vyšla kniha Tři měsíce v Barceloně. Tušil jste už v té době, že byste o tom mohl psát, nebo jste naopak knihu vůbec neplánoval?
Vůbec jsem to neplánoval a neměl jsem to v plánu ještě rok po návratu. Roku 2005 jsem vydal malý sborník přednášek s názvem 29+3 a od té doby dobře vím, kolik je s přípravou knihy práce. To, že je kniha na světě, je pro mne pořád tak trochu záhadou.
Vaše žena v Barceloně studovala a vy jste se staral o dvouapůlletého Filipa tak, aby měla na své studium dostatek casu. Spolu jste objevovali město. Jak obvykle vypadal váš den?
Společná snídaně, odchod z bytu ven, někdy všichni tři, většinou dva. Návrat ke společné večeři. Mezitím deset hodin venku většinou bez předem stanoveného cíle.
V čem pro vás bylo cestování s Filipem obohacující a v čem to bylo asi nejnáročnější?
Sledovat interakci malého dítěte s neznámým prostředím mi umožnilo všímat si věcí, které bych jinak přehlédl: bezbariérovost, čištění ulic, údržbu a množství hřišť. A nejnáročnější? Alespoň ze začátku nesnažit se uspěchat některé situace. Po pár dnech jsem si zvykl a pochopil, že vůbec nemá cenu se o to snažit.
Vaše kniha není cestopisem, průvodcem architekturou Barcelony ani soupisem všech míst stojících za návštěvu. Co v ní čtenář najde a pro koho je určena?
Především pro rodiče a budoucí rodiče. Snaží se totiž popsat život ve městě, v tomto případě v Barceloně, právě z jejich pohledu. Snad ale nezklame nikoho, kdo má rád města a život v nich a kdo se s oblibou nechává překvapovat nečekanými situacemi. Je také určena pro každého, kdo miluje Barcelonu, a pro ty, kteří ji zatím nenavštívili, ale moc rádi by to v budoucnu, až to zase bude možné, udělali.
Co vám z pobytu v Barceloně nejvíc utkvělo v paměti jako architektovi a co jako rodiči?
Replika Miesova pavilónu, univerzitní knihovna v tzv. Dipòsit de les Aigües a ateliér architekta Ricarda Boilla. A pochopení, že i velmi malé dítě může přesně vědět, co chce, a dokonale si pamatuje, kde to najde. Třeba čtyři skluzavky v parku Diagonal del Mar (kapitola 64) jsou místo, které si Filip pamatuje i po třech letech a chce je znovu navštívit.
Kdybyste mohl jednu věc z Barcelony přenést do Prahy, co by to bylo?
Budou to dvě věci. Jedna fyzická a jeden způsob chování. První představuje téměř dokonalá bezbariérovost města a úsilí vyvinuté k tomu, aby město bylo pohodlné i pro ty nejslabší z nás. Ještě vetší dojem na mě udělali téměř všichni městští zaměstnanci či zaměstnanci institucí, muzeí, galerií. Chovali se vůči nám fantasticky. S velkou mírou pochopení, tolerance a ochoty pomáhat.
Souhlasíte s tvrzením, že cestujeme ve skutečnosti proto, abychom poznali sami sebe a mohli se vrátit domů?
Každému doporučuji knihu G. K. Chestertona Ohromné maličkosti, zvlášť kapitolu Záhada břečťanu. Pochopíte z ní, že pravým důvodem cestování je vrátit se do své vlastní země jako do cizí, abyste ji aspoň na chvíli vnímali čerstvýma očima, nezatíženýma sílou zvyku. Asi veškerá vaše profesní činnost se snaží přesvědčit ostatní, aby brali architekturu a veřejný prostor vážně.
Uvědomujeme si v současné situaci více než jindy, jak důležité jsou pro nás ve městě venkovní prostory, odpočinkové zóny, parky nebo hřiště?
Myslím si, že aktuální situace to několikanásobně zvýraznila. Nemožnost cestovat na velkou vzdálenost snad obrátila větší míru pozornosti k bezprostřednímu okolí. Jestli tuto pozornost dokážeme proměnit ve skutečné zkvalitnění našeho společného prostoru, si netroufám odhadnout. Strašně bych si to ale přál.
Děkuji za příjemný rozhovor.
Ivana Oberhofnerová
Rozhovor vyšel v březnovém vydání magazínu Page (2021)
Adam Gebrian (*1979) je vystudovaný architekt, absolvent Fakulty umění a architektury TU v Liberci (2006) a SCI-Arc Los Angeles (2008). Roku 2008 se dobrovolně rozhodl, že se nebude věnovat navrhování domu, ale především tomu, aby ostatní lidé brali architekturu a veřejný prostor vážně. Od té doby za tímto účelem natáčí videa, rozhlasové porady, píše články, přednáší, učí, moderuje, diskutuje, konzultuje, fotí a připravuje výstavy. Tři měsíce v Barceloně jsou jeho knižní prvotinou.
Napsat komentář