Známá stand-up komička, moderátorka a překladatelka mluví ve své knize Doba temna o problémech, nevydařeném manželství i o rozvodu. A právě tady začíná její cesta na svobodu.
Slovo cesta. Cesty. Co všechno se vám s ním spojí?
Celý život. Nedokážu si představit, že nejsem v pohybu. Bála bych se, že zlenivím a začnu hnít. Cesta je neustálé poznávání, i když ta moje, teď často pěší, je spíš pozorování drobností a detailů. Nedokážu se moc soustředit na velké celky. Baví mě lidi a jejich chování, sleduju je na svých cestách tak stydlivě, napůl oka a taky si užívám vzduch. Mám asi období nádechu.
Co cesta ve smyslu té životní, té, co nemá nic společného s pohybem, s cestováním?
I tu jsem měla na mysli. Mám neustálé pnutí něco nového vidět, poznat, něco se naučit, abych tu svou životní cestu nějak obohacovala. Nedokázala bych ji nechat plynout samotnou. Myslím, že snahou pak může člověk najít rozcestí, které by jinak neviděl. Spoustu let jsem věnovala studiu a dost mě to naplňovalo, pak nastala náročná doba, kdy jsem řešila jen sama sebe, a teď cítím, že zase toužím po vědění a až hltavém nabírání informací a zážitků. Moje oblíbené slovo v poslední době je usebrání.
Máte na své cestě i vědomé chvíle usebrání se? A jak moc jsou propojené se sny a fantazií, nebo jim vzdálené?
Pokud beru „usebrání se“ jako obrácení se do sebe, pak ano. Při svých cestách jsem velmi často uvnitř sebe a moc nevnímám. Možná proto dokážu ujít bez problému padesát kilometrů za den, protože o polovině cesty ani nevím. Není to ale snění nebo fantazírování. To jsem dělala vědomě v dětství, že jsem si snila o životě, který jsem neměla. Teď se spíš zabývám v myšlenkách sebou v reakci na okolní dění. Prostě se snažím upřímně poznat a sžít se se sebou.
A o jakém životě jste tedy snila jako malá holka?
Já četla pořád dokola foglarovky, Babičku, Káju Maříka, Gabru a Málinku, takže jsem snila po takové venkovské idyle, radosti a přátelství. No a taky jsem samozřejmě snila o teniskách Pumpa, legínách Adibas, a koženém batůžku ze sídlištních stánků. Jo a taky o růžových lennonkách. U některých snů jsem ráda, že se nesplnily.
O čem sní vaše dcery? Jsou sny nové generace jiné?
Myslím, že sny se moc neliší. Stejně jako ony jsem já toužila něco dokázat, žít si podle svého a život si užít. U dalších generací ale vnímám jejich svobodnější pocit. Moje generace velmi často zaplula do zavedených rodinných šablon. S modernizací společnosti, otevíráním nových témat a větším důrazem na svébytnost jedince cítím, že moje dcery mají větší šanci své sny naplnit, protože při proměně snu ve skutečnost už nebudou muset překonávat tolik stigmat. Já se je snažím nesvazovat a dát jim co nejvíc volnosti, věřím, že za to budou v dospělosti rády.
Kdy se cítíte nejsvobodnější?
Myslím ty chvíle až pokojného pocitu, kdy volnosti nic nebrání… Když jdu sama a nic a nikdo mě netlačí. Ideální je, když mám pro sebe celý den a není tam jiný vliv. Svobodu mám venku. Doma je spoustu věcí, co bych mohla nebo měla udělat, přečíst, nezahálet. Když někam jdu, tak fyzicky nemůžu nic jiného než jít, a teprve pak je v hlavě svobodně.
A jak moc svobodná jste při vystoupení nebo při psaní?
Nedávno jsem si při nějaké spolupráci, kde už člověk musel dělat tvůrčí kompromisy, uvědomila, že obrovskou. Stand-up vystoupení je individualistická práce. Máme sice nad sebou značku Na stojáka, takže víte, že nejste úplně čistě zodpovědný jen sám sobě, ale v podstatě jste. Já sama se snažím o co nejvyšší kvalitu, jsem perfekcionistka a slova v hlavě hodně obracím, ale jen já rozhoduju, co půjde ven. Stejně tak je to u psaní. Musím si stoprocentně stát za tím, co vypustím, proto jsem ráda, že mi to moje svoboda ulehčuje.
Kde má vaše svoboda hranice? Narazila jste při psaní Doby temna na chvíle autocenzury?
Hranice jsou jasné. Nikdy nesmím být svobodná na úkor svých dětí. Vlastně se obecně nechovat na úkor někoho, ale já mám spíš opačný problém. Autocenzuru má asi každý nejistý perfekcionista neustálou. Při psaní takhle intimní knihy jsem ji samozřejmě používala pořád. Nechtěla jsem nikomu ublížit, ani nikoho pomluvit. Šlo mi jen o popsání vlastních pocitů. Mohla jsem je předat nějaké fiktivní postavě, schovat se za ni, ale věděla jsem, že bez autentičnosti vlastního příběhu by byla kniha poloviční. K mé velké radosti se mi podařilo situace nastínit a vysvětlit okolnosti svých tehdejších pocitů, aniž jsem musela být konkrétní. Například svého bývalého manžela cituji v celé knize jen jednou větou. Tu jsem si ale nechtěla odpustit, protože je pro mě všeříkající.
Autorka a fotografka Pavlína Saudková
Celý rozhovor vyšel v březnovém vydání magazínu Page
Adéla Elbel (1981) je česká nederlandistka a překladatelka z nizozemštiny, zpěvačka, performerka, textařka, herečka a stand-up komička. Byla členkou ženského hudebního dua Čokovoko. Vystudovala bakalářský a navazující magisterský obor nizozemský jazyk a literatura. Jako komička vystupuje například v televizním pořadu Comedy Club, v show Na stojáka nebo v brněnské stand-up comedy show NaMikrofon.
