Božská Florence skutečně kdysi žila a skutečně kdysi i zazpívala ve vyprodané Carnegie Hall. Dokonce se zachovala její proslulá nahrávka na vinylové desce, která pobavila snad celou Ameriku. Florence se zajímala o hudbu, sponzorovala koncerty a pěvecká čísla, brala soukromé lekce zpěvu a snila o svém velkém vystoupení. Netušila ale, že se slyší zcela jinak – a její okolí jí o tom, co slyší doopravdy, nikdy nechtělo říct. Někteří lhali a přetvařovali se čistě ze zištných důvodů – kvůli finanční podpoře nebo zkrátka její náklonnosti a možnosti se skrze známost s tak bohatou osobou dostat do společenské smetánky. Jiní, například manžel, prostě proto, že ji měli rádi. Proto vlastně nepřekvapí, že se jednoho dne Florence, zmlsaná chválou, rozhodla skutečně vystoupit…
Osud Florence Foster Jenkins má pestrou paletu emocí. Můžeme se dobře bavit, vždyť si stačí vzpomenout na ony hvězdné pěchoty, národ dost možná koukal na pěvecké soutěže jen kvůli nim. Vidět a hlavně poslouchat, jak Florence (v naprosto úchvatném ztvárnění Meryl Streep) zápasí s každou notou, vede k myšlence, že takhle špatně zpívat musí být mnohem náročnější, než to zvládat jako Enrico Caruso. Vtip v sobě nesou i nejrůznější situace, kdy se nové postavy s talentem Božské Florence potkávají vůbec poprvé, dokonce i ty chvíle, kdy se svět se zpěvem konfrontuje. Jenže právě zde přichází už i emoce zcela protichůdné. Florence nám začne být líto. Do diváckého zážitku se začne vkrádat i pocit studu, chvílemi snad až nepříjemna. Ve finále se však obrátí i v dojetí a respekt vůči oné dámě.
Látka by se mohla v „nepovolaných“ rukou docela snadno obrátit v koketérii s trapností, možná dokonce i nudou (ono se toho totiž v samotném příběhu tolik neděje). Jenže režii si vzal na starosti zkušený veterán Stephen Frears, řemeslník, který umí více než cokoliv jiného vybírat herce a vést je způsobem, který drží film v mezích jeho vizí, přesto jim umožní prožít vlastní postavy s lehkostí. Božská Florence díky svérázné hlavní hrdince pochopitelně stojí a padá na výkonu Meryl Streep. Nicméně i Hugh Grant, který už zestárl a balancuje mezi svými romantickými mladickými nerozvážnostmi (a touhou po volnosti) a dospěláckou odpovědností nejen za sebe, ale i za druhé, si zaslouží velkou pochvalu. A jako milé překvapení pak působí Simon Helberg, doposud známý vlastně jen díky Howardovi ze seriálu Teorie velkého třesku.
Celek sice nemá žádné velké ambice měnit život a stěží bude patřit mezi to, o čem se bude více psát a mluvit i za pár let. Ale ono to vlastně neplatí u žádného z Frearsových snímků. Jeho dar spočívá zejména ve schopnosti na nás mluvit, udržet pozornost, dokázat v nás vyvolat celou škálu emocí – a v tomto případě v průběhu po trochách rozesmívat a bavit. Božská Florence není filmem do kina, mnohem lépe si jej užijete doma – s rodinou. Bude vám z toho filmu určitě fajn… A to se taky počítá.
P.S.: Vyšlo také jako román.
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář