Karl Ove Knausgård je norský spisovatel (ročník 1968), který na konci devadesátých let velmi úspěšně debutoval románem Mimo svět. I jeho druhá kniha, Čas pro všechno, sesbírala řadu cen a nominací na literární ceny. Pak ale přišla několikaletá autorská krize a Karl Ove Knausgård se rozhodl vyřešit ji originálně: začal chrlit historii svého života. Tak přišlo na svět šestidílné dílo o několika tisících stránkách, kterému dal autor kontroverzní název Můj boj (v norštině Min Kamp, stejně jako Hitlerův Mein Kampf). V překladu Kláry Dvořákové Winklerové vychází právě teď v nakladatelství Odeon první díl, který nese podtitul Smrt v rodině.
Co můžete od této knihy čekat? Překvapivě všechno. Karl Ove Knausgård v knize podrobně a velmi upřímně popsal nejen vlastní život, ale i osudy svých nejbližších, rodiny či přátel. Vypráví o svém dospívání, problematickém vztahu k otci, o celoživotním nedostatku sebevědomí, nevynechá otcův alkoholismus ani svou nespokojenost s vlastním rodičovstvím, neostýchá se popisovat intimnosti a detaily rodinného života. Krom toho je ale součástí knihy i popis každodenních rutin, banality spojené s pozorováním lidí na ulici, vařením jídla, přebalováním dětí, usínáním… Střípky ze života, autobiografie v přímém přenosu. Na jedné stránce povrchní deníkové záznamy a na druhé vcelku zajímavé úvahy o životě a smrti. Smrt autorova otce je totiž hlavním tématem knihy, skrze tuto skutečnost se Karl Ove Knausgård snaží reflektovat svou vlastní existenci. To vše se děje na pozadí skandinávských reálií posledních čtyřiceti let.
O tom, že je Karl Ove Knausgård exhibicionista, není pochyb. Přesto se mu ale podařilo vytvořit originální knihu, ve které se čtenář velmi rychle „najde“. Myšlenky, které se honí hlavou Karlu Ovemu, mívá každý z nás, všichni řešíme své rodiče, své vztahy, svůj obyčejný každodenní život. Málokdo ale dokáže jít takhle otevřeně s kůží na trh, maximálně na nějakém soukromém blogu, ale v šestisvazkové autobiografii? Smrt v rodině přitahuje a fascinuje, a to i přesto, jak málo se toho vlastně ve skutečnosti v knize děje.
Musím říct, že mě bavil jazyk téhle knihy. Autor používá dlouhá komplikovaná souvětí, nebojí se podrobných popisů, v knize je ale také dost docela vtipných dialogů. Překlad Kláry Dvořákové Winklerové je vydařený, podle jazyka, který autor používá, se dá poznat, v které životní etapě se právě jako hrdina knihy nachází, pěkně se tu pracuje s obecnou češtinou. Zaujaly mě také norské reálie, autor je starší jen o pár let, dospívali jsme skoro ve stejné době (osmdesátá a devadesátá léta minulého století), přesto v naprosto odlišných podmínkách. A zajímavý je pro mě také mužský pohled na život, takhle podrobně do něj málokdy pronikám.
Můj boj přinesl Karlu Ovemu Knausgårdovi velkou popularitu. V Norsku se kniha, resp. celá hexalogie stala bestselerem, prodalo se tu skoro půl milionu výtisků (a to má země pouhých 5 milionu obyvatel), velký zájem vyvolal i překlad do angličtiny. Zároveň si ale autor knihou docela „zavařil“ – část rodiny a přátel ho zavrhla, bulvární tisk si přišel na své, ve společnosti se začalo diskutovat o tom, zda taková kniha je vlastně ještě literaturou, kde jsou hranice toho, co je možné ještě zveřejňovat. Inu, jak se v knize několikrát opakuje: „Jo jo, život je bol, jak povídala ta babka, co neuměla říkat j“.
Nemyslím, že by v Česku kniha vyvolala takovou pozornost jako v autorově rodné zemi, ale i přesto jsem zvědavá, jestli se Odeon odhodlá vydat další díly. Za sebe můžu říct, že já si pokračování ujít nenechám.
Hodnocení: 100 %
Autorka: Hana Kubíková
Napsat komentář