Proslavila se díky své předešlé, velmi úspěšné knize Vyhnání Gerty Schnirch. Jestliže kritici už leta čekají na nového Kunderu, tak se může zdát, že v Kateřině Tučková vyrůstá osoba, jejíž potenciál je obrovský. Kolik českých autorů věnuje několik let před napsáním knihy výzkumu daného tématu? Kolik autorů se rozjede na místo, o kterém chtějí psát? Kniha Žítkovské bohyně je díky tomu příběhem s obsahem. S obsahem, který je na jedné straně zajímavý a na druhé straně velmi fundovaně podaný.
V Žítkovských bohyních jde především o silné ženské hrdinky. Dora Idesová je potomkyní žítkovských bohyň, byť v této tradici vzhledem ke své skepsi nepokračovala. Je potomkyní jedné z posledních bohyň, Surmeny. Ta je její tetou a o malou Doru (a postiženého Jakoubka, bratra Dory) se starala. V sedmdesátých letech však byla Surmena vyšetřována StB a posléze internována do psychiatrické léčebny. Dora díky svazkům StB objevuje souvislosti a podrobnosti celého případu a čím víc se dostává do nitra případu žítkovských bohyň, tím víc nachází sebe sama.
Pilířem příběhu je samozřejmě kopanický folklor, se svými krásami i mystériem. Jeho zpracování autorka věnovala dlouhý čas, pátrala v archivech a knihovnách a rozjela se do kopanického kraje, aby nasála atmosféru místa. Aby poznala mentalitu lidí, vyslechla staré příběhy a měla pro knihu dost autentického materiálu.
Je to poznat. Atmosférou se Žítkovské bohyně blíží slavným Želarům či Jozově Hanuli od Květy Legátové. V knize je spoustu naučných pasáží, které buď přímo osvětlují podrobnosti kopanického folkloru, a nebo se dočteme o “honu na čarodejnice”, který byl na ně v průběhu 20. století (podobně jako v historii) opakovaně pořádán. Kateřina Tučková předkládá ohromující množství informací a v určitých pasážích (především ve druhé polovině knihy) je až akademická. Čtenář dostává pocit, že přestal číst příběh, a místo něj čte příručku o folkloru a jeho historii. Na škodu to moc není, protože toto téma je zajímavé, ale čtenáře prahnoucí po příběhu to může odradit od dalšího čtení. Podobný problém byl v knize Mendelů trpaslík Simona Mawera.
Pokud překonáte naučné pasáže a budete vnímat silný a ojedinělý příběh, objevíte obrovské kouzlo Žítkovských bohyň. Kateřina Tučková vypráví silný, dojemný a důležitý příběh. Díky němu dokázala rozvést několik dalších témat, které by možná byly na samostatnou knihu. Dokázala v jedné knize tolik, jako se to za poslední dobu v české literatuře povedlo málokomu.
Nevím, jestli je Kateřina Tučková novým Kunderou. Superstar české literatury ale bezpochyby je.
Napsat komentář