Zapomeňte na Děti z Bullerbynu, svět je mnohem krutější

Komiks, jehož obálka a název ve mně vbuzovaly neochvějnou obavu, že budu chtít, aby ComicsCentrum vydalo všechna jeho pokračování. Hned. Nebudu chtít čekat. Ač natěšený, přesto mě Powell překvapil. Ne v samém závěru. Ale prakticky na každé straně. Zjistil jsem, že číst si komiks od Erica Powella, to je jako jít se zavázanýma očima na procházku, o kterou se stará opilý pošuk s prstenem Arabely. Opravdu jsem netušil, co na mě za chvíli vykoukne, co za kreaturu vstoupí do děje, nebo čím vším přeruší Powell dynamické vyprávění, aby znásobil absurditu svého vesmíru. Goon přináší hrdiny a poetiku, s níž chci coby čtenář i nadále žit!

Byl by to takový nesmělý klučina, kdyby ovšem… neměl sílu superhrdiny a odhodlání tvrdohlavého berana. Přišel o všechno, takový chudák sirotek, a proto vlastně nebyl důvod, proč nezabít chlápka, co může za smrt jeho tety, a proč nebalamutit svět, že pro tohohle chlápka (o němž tvrdí, že stále žije) pracuje. A proč nepomoci stařence na ulici, proč nezabíjet zombíky, proč… Tohle nemá cenu. S Goonem se nebudete nudit a rozhodně nebudete tušit, kam ho jeho těžkopádné nohy zavedou. Rozhodně se nenechte zmást názvy příběhů. Jestli je světu Goona něco ještě více vzácné než slabost pro francouzské pudlíky, tak je to jakákoliv jistota.

Inu dobrá, zamiloval jsem si dějozvraty a dějonevyzpytatelnosti Goona, jenže to není vše. Absurdní humor, byť sebelákavější, musí najít oporu i v kresbě. A ta od Powella je odzbrojující. Má svoji specifičnost, i když příběh od příběhu (i uvnitř) ji částečně Powell pozměňuje. Chvílemi jako by měl v úmyslu napodobovat mainstream všech těch DC a Marvel komiksů, jindy se na prokreslenost vykašle a kresby spíše působí jako náčrty. Někdy plnobarevné, jindy s nádechem staré fotografie, v retrospektivách ne nepodobné obrázkům, co si veletalentovaní studenti kreslí do rohu sešitu. Kompozice se sice drží při zemi, žádnou hru s plány nepotkáme, Powell si mnohem více dává záležet na skloubení jednoduchosti stylu s bohatostí nápadů ve scénáři. Libuje si v polodetailech a detailech, tzv. americké záběry zase při soubojích zúročí tak, jako v dobrém starém westernu.

Goon: Mé vražedné dětství (a další tragické historky) je mimořádně svěží dílko. Dost možná budete mít, stejně jako já, nutkání jej přečíst najednou, zhltnout a tlouct do stolu, aby vrchní přinesl další. A nebo odoláte (stojí to za to!) a budete naopak jednotlivé historky dávkovat postupně a pomalu. Tak či tak, Goon nemá pro strach uděláno a já doufám, že mu na českém trhu neodzvonilo a zase se s ním potkám(e)…

P.S.: Pokud byste chtěli udělat radost svým dětem, pořiďte mu i první knihu. A taky super prima Sadu Goon Junior, na níž naleznete reklamu v Mém vražedném dětství. Může se hodit. Do života.

Hodnocení: 100 %

Autor: Lukáš Gregor

Sdílet

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *