Hned na prvních stránkách svého řádně tlusťoučkého románu vás americký spisovatel s českými kořeny zavede do světa, který nejvíc ze všeho připomíná viktoriánskou Anglii z románů Charlese Dickense – a to nejen prostředím, ale také chováním hlavních postav. Těmi jsou žáci prestižní internátní školy pro mladé šlechtice a hned od prvních řádků příběhu pochopíte, že morálka je tady vskutku viktoriánsky přísná a nesmí se… inu, nic, tedy pokud chce být člověk označen za džentlmena. A to tedy rozhodně chce!
Protože právě jen šlechtici, tedy džentlmeni, jsou chráněni před děsivým a zlovolným kouřem, který z vašeho těla vytryskne vždy, když se zachováte nemorálně – a to si toho ani nemusíte být vědomi. Tedy, chráněni – u aristokratů s jejich výchovou se tak nějak předpokládá, že kouř zkrátka dovedou potlačit a nenechají se ovládnout žádnými nízkými pudy ani vášněmi. Ty jsou totiž „výsadou“ spodiny, chudých obyvatel, pracující třídy, která žije v nechutně zamořeném, sazemi pokrytém Londýně.
Ovšem pro dospívající chlapce není jednoduché každou nepřístojnou myšlenku či emoci potlačit hned v zárodku – zvláště když jsou tyto vyvolávány pravidelnými nočními „výslechy“, jejichž účastníkem se i čtenář stává hned na prvních stranách románu. A zvláště problémový je jeden z hlavních hrdinů Thomas, který skrývá v minulosti temné tajemství, jež ho ke kouři přímo předurčuje. Již brzy však on a jeho nejlepší přítel Charlie zjistí, že to s kouřem možná není tak, jak je odmalička učí, a že je za tím vším tajemství mnohem větší, než čekali.
Při čtení Kouře mě napadaly odkazy na další a další knihy – a to díky tomu, jak mnohostranné literární dílo to je. V první řadě samozřejmě již zmiňovaný Dickens, jehož špinavý chudinský Londýn byl autorovi rozhodně předlohou. Pak ale taky nedávno vydaná Divoká píseň, kde zlé činy vytvářely nestvůry – co je totiž horší, vypustit svým činem do světa něco, díky čemu bude horší, nebo svou vinu nosit viditelně stále na sobě v podobě kouře a sazí? A v neposlední řadě pak třeba také trilogii Jeho šerá hmota od Phillipa Pullmana, kde podobnou roli jako kouř hraje „Prach“, který je znakem hříchu – ale ve výsledku vlastně možná není takovým zlem, jak se zdá na začátku příběhu.
Kouř je vskutku monumentální literární dílo, nad kterým budete dlouho a usilovně přemýšlet, jak při čtení, tak i dlouho po tom, co knihu zavřete. Nimrá se a dloube hned v několika velkých tématech, nad kterými se nepřemýšlí zrovna příjemně, ať už je to otázka viny a trestu, role výchovy v životě člověka, pokrytectví a přetvářky, třídního rozvrstvení společnosti na bohaté a chudé, role rodiny a předků v budoucím bytí jedince, důležitosti vášně v rámci lidské existence… Stačí si vybrat. To, co autor o lidech říká, občas není příjemné, ale na druhou stranu je díky tomu Kouř tak reálný, že se co chvíli pozastavíte s myšlenkou „co kdyby to tak bylo…“
Tohle rozhodně není čtení, které spolknete během několika hodin, dokonce bych řekla, že ani dní. Autor tak totiž Kouř nezamýšlel, to se pozná už ze stylu, kterým je psán. Pomalu tekoucí příběh se přelévá z jedné věty do druhé, dbá na nejrůznější kudrlinky a zákruty, které se vám možná budou zdát nepodstatné, ale všechny mají své místo. Pasáže plné odhalení a napětí se střídají s těmi, kde příběh jen tak plyne ve stylu Murakamiho magických vyprávěnek. Přesto se ani na okamžik nenudíte. A právě proto vám Kouř tolik připomene viktoriánské příběhy z dob, kdy lidé byli skutečně zvyklí číst díla podobně hluboká a důkladná.
Přesto nečekejte filozofický traktát, ke kterému budete potřebovat klíč, abyste jeho obsah rozluštili. Vyletova zamyšlení jsou univerzální a každodenní, a i když se vztahují k velkým tématům etiky, morálky nebo pokroku, jsou natolik „všední“ a přístupná, že se s nimi dokáže ztotožnit každý. Kdo by v Kouři hledal jen napínavé fantasy, nebude spokojen. Kdo chce ale něco víc, bude okouzlen právě tím, jak civilně mezi závažné otázky autor vpletl fantastické prvky, díky kterým má jeho všemi kouřovými odstíny hrající dílo ještě něco navíc a já se k němu ještě mnohokrát ráda vrátím. Protože tohle bylo skutečně neobvyklé.
Hodnocení: 85 %
Autorka: Katka Stupková
Napsat komentář