Byl by to takový normální den. Podplukovník Bill Cage by mohl hodit do kamery další ze svých ach-pohledů, usmát se, říct, že armáda to s námi všemi myslí dobře, pomáhá a chrání. Pak by si s největší pravděpodobností i s výložkami zašel do luxusní restaurace dát perlivé víno, přičemž by si všímal-nevšímal roštěnky, co na jeho bublinky zdánlivě nenažhaveně kouká. Bill Cage do kamery sice svůj ach-pohled nastaví, hovoří o armádě a její službě, ale s vědomím, že intenzita ochrany světa není zas tak žhavá (jako ta hypotetická dáma z restaurace), neboť kupříkladu Evropu v tuto chvíli čile okupují mimozemšťané, jež se zovou Mimikové. Ne nepodobni hmyzu, včetně způsobu chování a strategie, získávají nad lidmi převahu a Bill Cage využívá kukuče chlapce, co kdysi lítal v Top Gunu, k budování důvěry vůči armádě, stejně jako naverbování nových posil.
Vlastně i druhá verze by mohla stále fungovat jako normální den Billa Cagea, kdyby si to nevycestoval do Británie, nesešel se s generálem, na kterého tvářička ženského rozvlhovače neplatila, přičemž generál přišel s nápadem Cagea poslat přímo do fronty, přidal i degradaci a jako bonus budešposlouchat-pohled.
A tak máme po expozici, kolize pro Billa nevěstí nic dobrého. Ocitá se na lodi, která míří k Francii, nemá hodnost, nemá respekt, zato má rozkaz obléknout se do brnění a má nahnáno. Vůbec poprvé tak voják Cage vběhne do boje. Neudělá moc kroků, mimozemšťané jej zabijí. Konec.
Jenže Cage se probudí. Je na vojenské lodi, která míří k Francii, nemá hodnost, nemá respekt, zato má rozkaz obléknout se do brnění a má otázku: copak jsem před chvílí neumřel? Jenže to už vbíhá do boje, uběhne o pár kroků víc a mimozemšťané jej zabijí. Konec.
A Cage se probudí. Je na vojenské lodi, která míří k Francii, nemá hodnost, nemá respekt, zato má rozkaz obléknout se do brnění a má otázku: copak jsem už dvakrát neumřel? A to se furt vracím v čase zpět? Jenže to už vbíhá do boje, uběhne o pár kroků víc a…
Časová smyčka, kterou proslavil film Na hromnice o den více zde dostává nádherného využití. Představte si americký akční film, kdy hrdina umírá. Několikrát. Kdy jako by hrajete počítačovou hru, ale vlastně ji spíše sledujete, spolu s hrdinou se učíte vždy udělat krok navíc, poučit se z chyb, když dospějete k nové, restartujete hru a jede se znovu. A nyní si k této hříčce připočtěte velmi chytrou dramaturgii, kdy scénář s lehkostí (ale pečlivě) návraty v čase funkčně využívá nejen k rozdrcení nepřítele, ale i k vývoji (či výchově) hlavního hrdiny. A vůbec, málokdy se u blockbusteru najde tak smysluplný scénář, málokdy se stane, kdy (zvláště v případě možných restartů) máte o hrdinu nakonec opravdu vážný strach, aby se mu něco nestalo.
Na hraně zítřka sbírá jednu pozitivní reakci za druhou. Zcela oprávněně. Sice finále vzhledem k naprosto špičkovému rozjezdu a dynamickému vývoji děje dýchá poněkud zhluboka, jinak by se na něm zrnka prachu hledala marně. Tak kupříkladu ústřední dvojice. Tom Cruise se v mém vkusu obvykle pohybuje někde na hraně ale jo s no, fakt ani ne (čti mám dva seznamy s lepšími herci). Zde v samém počátku navazuje na image (čti imidž) nabubřelého hezouna, už už si nesvléknout mikinu, aby dostal řádné kapky a postupem času získával rozum a mé sympatie. A navíc, díky scénáři je i překvapivě vtipný – na nečekaných místech! No a když se do děje zapojuje i Emily Blunt (ach-šmankote-chci!), začne se před očima odehrávat bujará akční podívaná s okamžiky rozechvěle se rodící intimity, až si ze zad zaháníte zimomriavky.
Jenže, vážení, ono nezůstává u scénáře a způsobu vyprávění. Několik slok ódy by si zasloužila i řemeslná stránka filmu, a to i přes určité překvapení, že ji má režijně pod rukama Doug Liman, který býval spíše standardní, než zajímavý. Buď se upsal čertisku rohatému, nebo díky skladbě kvalitního týmu má Na hraně zítřka každou částečku vyprofilovanou k líbivosti. Ale ne takové té šladké, ale líbivosti, která oko divákovo udržuje v permanentní ostražitosti s přicházejících zážitků. Kupříkladu já si nemohu vynachválit tyto čtyři záležitosti:
– design mimozemšťanů, včetně jejich pohybu
– design lidské zbroje a pohybu s ní
– choreografii soubojů, zvláště když hrdinové se poučují z chyb a jsou více a více hbytější
– z designu a pohybu Emily Blunt, zvláště když třeba tak jako leží, teď se pomaloučku v tílku zvedá a napíná a…
Ehm, Na hraně zítřka má všechny předpoklady stát se popcornovou zábavou, u které nepotřebujete popcorn, abyste se bavili.
Hodnocení: 95 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář