Na oslavu svého návratu od romantických slaďáren k thrillerům jsem sáhla po debutu mladé autorky Stiny Jackson, která ač žije momentálně v Americe, rodný švédský sever má dle všeho vrytý pod kůží. Ve své knize Stříbrná cesta dá čtenářovi ochutnat jak skandinávské léto – nekončící teplé dny, kdy se všechno zdá být mnohem jasnější a veselejší, tak ledově chladný podzim halící se do tmy, přinášející beznaděj. Příběh vykresluje dvě dějové linky. Obě ponuré, depresivní, dusivé. Zanedbaný čtyřicátník Lelle už třetí léto celé noci projíždí Stříbrnou cestou, aby našel svou dospívající dceru Linu, již naposledy viděl na zastávce čekající na autobus na brigádu. Mezitím se k podivínskému starému mládenci do rozpadlého domku uprostřed lesa stěhuje psychicky narušená umělkyně Silje se svou sedmnáctiletou dcerou Mejou.
Obě linky spolu zdánlivě nesouvisí. A čtenář napjatě čeká, zdali a jak se protnou. I já jsem čekala. Tato kniha má zvláštní schopnost. Odkládala jsem ji se stejnou úlevou, jako jsem se k ní vracela. Napětí, nejistota a tíživá atmosféra švédských lesů mi braly veškerou pozornost. „Jsi nějaká zádumčivá.” popíchla mě kolegyně v práci a měla pravdu. Jasně, že jsem zádumčivá. Celý den myslím na Lelleho a Meju, na to, až si v tramvaji otevřu Stříbrnou cestu a opět se vydám hledat ztracenou Linu. Bojím se každé strany. Bojím se, že ji najdou, pak se bojím, že ji nenajdou. Takhle moc jsem naposledy fandila Anetě Langerové ve finále prvního ročníku Superstar. Potily se mi dlaně a plná emocí se slzami na krajíčku jsem si střídavě zakrývala oči a okřikovala rodinu, ať je sakra ticho. Autorka Stina Jackson obratně pracuje s vedlejšími postavami. Jejich charaktery jsou stejně šedivé, jako okolní krajina. Podezříváte každého, nikdo nemá navrch. Veškeré detektivní postupy, které jsem si vštípila večery strávenými s Agathou Christie byly úplně k ničemu.
Tenkou hranici mezi zoufalstvím a pomatením, kterou hrdinové tohoto příběhu neustále překračují a snaží se dostat zpět, považuji za hlavní gró. Čím více jsem si Linu a její osud připouštěla k tělu, tím častěji jsem se ohlížela na svých vycházkách se psem. Ze skříně jsem vyhrabala letitý pepřák, oprášila ho a poslušně nosila v kapse připravená ho kdykoliv použít. Do toho zemřel Karel Gott a já byla zralá na prášky. Ne, dobře, tak strašné to nebylo. Snažím se jen popsat, jak moc mě kniha dokázala ovlivnit v mém každodenním jednání. A to nemluvím o tom, jak jsem četla za chůze a narvala to do pouliční lampy.
Ten balónek plný nezodpovězených otázek, obav, vlastních závěrů, napětí a pocuchaných nervů však jednou prasknout musel. Dle mého názoru ani sama autorka nátlak svého příběhu nevydržela a padoucha prozradila o něco dřív, než by si tak bravurně vystavěný thriller zasloužil. Oceňuji ale, že neplýtvala slovy. Tato kniha opravdu nepotřebuje pětisetstránkové trýznění čtenáře, jak je u thrillerů zvykem. Cíl této Stříbrné cesty je totiž jasný. Jde o to najít Linu dřív, než okolní lesy zasype sníh a schová tma.
Karolína Meixnerová
Napsat komentář