Karolína je zapálená studentka filozofie. Už nějakou dobu trpí záhadnými sny, které jako by jí chtěly něco naznačit. Mezitím jí osud v podobě rozbitého počítače přivede do cesty Tomáše, kterému Karolína vůbec není lhostejná. Když se mu svěří se svou touhou najít mámu a zbytek rodiny, Tomáš neváhá a podá pomocnou ruku. Na správnou stopu je navedou tajemní rosenkruciáni a pátrání vyústí v divokou jízdu po Evropě a nejrozmanitější filozofické debaty.
Trny v čase napsal český autor Jan Tomeš. Jedná se o jeho prvotinu, kterou chce dokázat, že young adult literatura nemusí být jen uvzdychaná romantika.
V knize autor seznamuje čtenáře také s nejslavnějšími filozofy. Od těch, o kterých jste se učili na škole, až po současné autory a jejich nejznámější myšlenková díla. Jan Tomeš nezastírá inspiraci slavným Sofiiným světem, ale nejde tak do hloubky a podstaty filozofie, jak byste možná čekali. Na jednu stranu je to výhoda pro ty čtenáře, kteří shledávají Gaarderovo dílo příliš velkým oříškem, tady to najdou naservírováno na stříbrném podnose – jasně, jednoduše a s odkazy na díla i autory. A místo suchopárného a nezáživného výkladu svižný příběh.
Na druhou stranu těm, co se o filozofické směry zajímají trochu hlouběji nebo z této oblasti mají již něco načteno, to nedá nic nového. Naopak, tisíckrát omílané citáty, které začínají být už svým způsobem trochu klišé. Něco jako když si věci znalý buddhista přečte Dalajlámovu kočku. Srozumitelně předžvýkané základní principy, ale nic obohacujícího. Dílo se tak jeví poměrně povrchním, velikáni filozofie jsou vlastně jen tak okrajově zmíněni bez hlubšího pochopení. A občas je snaha nacpat do textu co nejvíce vědomostí spíše na obtíž.
Tomáš a Karolína názorově stojí na opačných stranách barikády (alespoň na začátku), což vytváří skvělý kontrast. Karolína věří, že za životem se skrývá něco víc než jen oblíbené kafe ve Starbucksu a nekonečná série přednášek a zkoušek. Přemýšlí, hledá skrytá tajemství a žádná představa pro ni není dost šílená, aby nemohla být pravdou. Tomáš naopak hraje roli skeptika. Pochybuje, znevažuje Karolíniny názory, zkrátka stojí nohama na zemi. A v tom tkví to největší kouzlo románu. Dialogy a debaty mezi zapálenou filozofkou a cynickým materialistou jsou živé, pichlavé a s řádnou dávkou sarkasmu, ale zároveň je znát oboustranná snaha o pochopení.
„Jak je vlastně možný, že takovej cynik jako ty vůbec čte nějaký romány? “
„A co bych jako měl podle tebe číst? Periodickou soustavu prvků?“
S nadhledem lze říci, že vyprávění je trošku ve stylu Dana Browna. Tomáš s Karolínou postupně odkrývají jednotlivé stopy a hledají záchytné body ve snaze najít Karolíninu rodinu. Pátrají, kde se dá, domýšlejí si bláznivé teorie, z nichž některé se nakonec ukážou jako pravdivé, a chytají se jakékoli indicie. Tato linka dává knize správnou dávku napětí a udržuje pozornosti čtenáře ve střehu. Velmi příjemné je, že se příběh odehrává v současnosti, a autor do něj zakomponoval řadu popkulturních odkazů na knihy či písničky, díky nimž hrdinové působí živěji a jsou čtenáři bližší.
Postavy ovšem názorově nestagnují. Nejvýraznější je vývoj Tomáše, který pomalu přiznává, že být zaseknutý na jedné názorové úrovni možná nemusí být nutně ta správná životní cesta, a zároveň zjišťuje, že zajímat se o duchovní nauky neznamená jen růženec, hábit a šílenství v očích.
„Napadá mě.. Co když je celej náš vesmír jen takovej nafukovací balonek, do kterýho někde na hoře, na hřišti obřích rozměrů , fouká malej kluk? Máme různý vědecký teorie o tom, proč se vesmír rozpíná, a přitom za to třeba může jen ten kluk, kterej nevěděl, co jinýho by zrovna dělal. Co když je veškerá energie, co to tady pohání, vlastně jeho dech? “
„No tak to doufám, že si předtím aspoň vyčistil zuby.“
A samozřejmě nelze zapomenout, že jde také o milostný příběh. Mezi Tomášem a Karolínou to jiskří hned od prvního setkání, ale kniha naštěstí není prvoplánově těžká romantika. Postupné rozvíjení vztahu mezi hrdiny je naopak zábavně osvěžující a tvoří odlehčení od dumání nad duchovním světem.
Závěr je idylický, životem protřelí čtenáři budou jistě tvrdit, že až nepatřičně. Ale na druhou stranu, proto ty knihy čteme, abychom věřili, že zázraky se dějí. A varování na konec, ať už se vám Trny v čase budou líbit nebo ne, určitě si nechte po dočtení čas na Sofiin svět, protože budete mít intenzivní nutkání si ho přečíst.
Monika Riesová
Napsat komentář