Třináctiletá dvojčata Noah a Jude jsou tolik odlišná jedno od druhého a přesto beznadějně nerozlučitelná. Jako malí si rozdělovali svět a hráli hru koho máš raději a koho bys zachránil, kdyby. Jude je krásná, oblíbená a svůj veškerý čas tráví ve vodě na surfu. Noah je oproti tomu malý, stydlivý a nejraději je o samotě v lese, kde maluje a snaží se najít sám sebe. Oba, kromě stejného myšlení a bezmezné lásky k druhému, mají společnou další věc: lásku k umění a k matce.
Tři roky ale stačí k tomu, aby se všechno změnilo. Matka je mrtvá, Noah je urostlý, v partě oblíbený a z Jude se stala usedlá, pověrčivá puťka studující na umělecké škole. Sourozenci spolu od matčiny smrti nemluví, utíkají od pravdy, lžou si navzájem a především sami sobě. Už nemají nejraději toho druhého a nezachránili by ho, kdyby se měli rozhodnout. Co se musí stát, aby bylo všechno zase jako dřív?
V pořadí druhá kniha americké spisovatelky Jandy Nelsonové na sebe s hromadou ocenění nenechala dlouho čekat a ne nadarmo se dostala mezi nejlepší knihy roku 2014 v žebříčcích The New York Times či Time Magazine. Práva na Dám ti slunce navíc v loňském roce koupili Warner Bros., a tak se v brzké době dočkáme i filmové adaptace. I bez těchto informací jsem po přečtení anotace cítila v kostech, že to bude dobrá volba. A má předtucha se brzy potvrdila.
Od samého začátku jsem byla z příběhu nadšená. Ačkoliv jsou kapitoly neskutečně dlouhé, užívala jsem si každou stránku. Autorka skvěle vykreslila hlavní hrdiny, u kterých se během celého příběhu projevily jak silné, tak především slabé stránky. A tak jsem si nejednou uvědomila, že vidím sebe samu před několika lety. Postavy musely čelit problémům, které jsou součástí dospívání a každý si jimi musí projít. Bylo opravdu zajímavé pozorovat, jak se s tím popere Noah a Jude. Někdy jim to šlo lépe, někdy hůře, oba u mě stoupali a klesali na pomyslném žebříčku oblíbenosti. Každého z nich jsem minimálně třikrát v duchu uškrtila, ale zaručeně vícekrát jsem je objala a řekla jim, že všechno bude nakonec dobré.
To je zřejmě největší rozdíl mezi Jandy Nelsonovou a Johnem Greenem, ke kterému ji mnozí přirovnávají. Ať se děje cokoliv, nemáte pocit, že by se na konci mělo něco špatného stát. Její styl psaní je neuvěřitelný, autorka doslova vdechla život každému slovu, obrazu a myšlence, kterou měla. Živě jsem si představovala každou malbu, kterou Noah a Jude nakreslili, a nepochybuji o tom, že každý, kdo knihu četl, měl v hlavě identický obraz, který autorka zamýšlela. Tak mocná její slova jsou. Zde bych si dovolila citovat Ransoma Riggse, autora Sirotčince slečny Peregrinové pro podivné děti, který velice trefně o Jandyně psaní řekl, že je tak nabité a živé, že její stránky prakticky svítí ve tmě.
Dám ti slunce je naprosto bravurně napsaný příběh lidí, do jejichž života zasáhla bolest, která může nést mnoho podob. Může to být odmítnutí, může to být samota, výčitky nebo dokonce smrt blízké osoby. Celý příběh však není jen o bolesti a existenční depresi, nýbrž především o rodině a sourozenecké lásce, která byla vystavěna obrovské zkoušce. Zda obstála nebo ne vám ale nepovím, to už si přečtěte sami.
Hodnocení: 95 %
Autorka: Kristýna Tranová
Napsat komentář