Narodil se v roce 1988, má jej na svědomí společnost DC Comics/Vertigo a tvůrcem, který mu vtiskl do tváře chlad a do chování cynismus, není nikdo menší nežli Alan Moore. Od té doby však vzniklo na 300 sešitů, Constantin prošel rukama několika scénáristů i výtvarníků, v našich končinách se nyní uzavírá řada Briana Azzarella. Jeho přístup si pohrává s nejasně strukturovaným vyprávěním a v Popelu a prachu se autor nestydí hlavního hrdinu odstrčit prakticky úplně do pozadí. Což ovšem neznamená, že by si skrze knihu, opět vydanou nakladatelstvím CREW, neumožnil založit důležitý díl do celkové skládačky. Dílek, který z dosavadního puzzle vytváří přeci jen odlišný obrázek, než jste předpokládali. Ale pšššt, žádný spoiler.
Nakladatelství v samém konci knihy propaguje další tituly z řady Hellblazer a velmi trefně podotýká: Tyhle knížky jsou jen pro dospělý. No, přebal tomu nasvědčuje, ale přesto, jestliže byste si některý z nedávno vydaných komiksů měli ve své knihovničce schovat pořádně hluboko (třeba za Jiráska, tam mu bude dobře), pak to bude právě Popel a prach. Když odmyslíme úvahy nad přítomností (ale opravdu zlého) zla v nás a nějaký ten nevypípaný vulgarismus, zůstává v komiksu tolik drásavých a nevhodných obrázků, že si po jeho přečtení kvůli zlepšení karmy budete muset přečíst Zeyerovy Tři legendy o krucifixu.
Zápletka má totiž dvě hlavní lokality. Sídlo pohlcené temnotou lidské duše, a pak zákoutí nočního podniku, v němž má předplacené místo fyzická bolest a rozkoš. První prostředí Marcelo Frusin vykresluje jako “tajemný hrad”, kdy černá se vtírá do každého rohu okna, postavy vedou dialog a někdy si přejeme, abychom díky měsíčnímu svitu raději do jejich tváře ani neviděli. Sadomasochisticky založený podnik má podobu čirého pekla. Znepokojivého, už proto, že v něm nejsou pouze stopy ďábla (a tedy utrpení a bolesti), ale také záchvěvů, které vzrušují. Azzarello mezi nimi přechází nečekaně a náhle, bez varování, a to do toho vstupuje ještě prostor třetí, místnost určená pro policejní výslech. Strohá, upocená, zaplněná pachy svědků (nebo podezřelých?), kdy s některými byste se nechtěli potkat ani na druhé straně silnice, zatímco od jiných byste skrze škvíru ve stěně možná neuměli odtrhnout oči.
Frusinův důraz na grafickou jednoduchost nechává prostor pro domýšlení a hlavně nemá v úmyslu za každou cenu popisovat něco, co prostě cítíme, tušíme. Siluety, až abstraktní tvary vévodí právě pekelnému podniku, kdy bolestivou rozkoš zhmotňuje tak, až musíte raději na chvíli komiks zavřít a zkontrolovat, jestli máte zamčené dveře do pokoje.
Inu, John Constantine a hrdinové Popela a prachu vás nenechají v klidu. Rozhodně to nejsou kamarádi do pohody. Což však neznamená, že byste jim kousek svého času nemohli věnovat. Jen pozor, nepouštějte si je příliš k tělu, mohli byste se spálit…
Hodnocení: 75 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář