Herecká filmografie padesátníka Stillera představuje úctyhodný mix velezábavných, zábavných a nezábavných komediálních výstupů, počinů, které se už nyní zapsaly do vývoje žánru, stejně tak ukázaly jeho odvrácenou tvář. Osahávat meze trapnosti ne vždy bylo Stillerovou strategií, přesto se mu to průběžně za ta léta daří. Jindy si vystřihne roli spíše dramatickou a překvapí rejstříkem citlivých poloh na hraně balancování s existenciální (ne)pohodou. Zkrátka Ben Stiller je výraznou a významnou figurou hollywoodské komedie a není možné jeho nové projekty jen tak opomenout. Zvláště pak, když se jedná o sequel k jeho dnes již kultovnímu režijnímu debutu (v kategorii filmů pro kina).
Zoolander uvedl na scénu hrdinu idiota ne nepodobnému těm, které dobře jdou Jimu Carreymu. Stiller mu však nemusel dávat žádnou medicínskou diagnózu, jeho Zoolander zkrátka koresponduje se stereotypem, že modelové se musejí zejména dobře pohybovat, tvářit a oblékat, výše IQ se nesleduje a nehraje velkou roli. Imbecilita jeho chování, stejně jako „schopnosti“ parťáka Jeníčka, zavdala příčinu na celou řadu vtipných situací a také dramatických kolizí. A nejednou u diváků vyvolala i opačný pocit: Není Stiller prostě jen chlápek s humorem notně posunutým směrem k podlaze?
A právě takové podezření bude ještě silnější při sledování pokračování. Zoolander No.2 posouvá hranice únosnosti, neboť – jak se u sequelů většinou předpokládá – všeho je mnohem více. Akce, slavných herců a osobností, obleků, ale také bizarností a snah o vtip. Stiller si očividně otevřel velmi drahé šampaňské a na večírek pozval partičku, které bylo pravděpodobně docela jedno, jak film dopadne (a vlastně asi i to, jestli dává vůbec smysl). Podstatná byla zábava na placu a ten pocit „Jsem při tom!“ Jestliže alespoň jiskra z jejich party na vás při sledování přeskočí, neměli byste se cítit ochuzeni. Zoolander No. 2 bude stát za těch sto minut vašeho života, budete se dost často tetelit, nebo alespoň mírně pobaveně kroutit hlavou (to je to kroucení, kdy byste se i smáli, ale říkáte si, že se přece takové kravině smát nebudete). A dost možná si s partnerem/kou zahrajete hru, kdo napočítá více známých osobností.
Hrát by se však mohla i hra jiná: kdo napočítá více absurdit a WTF momentů. Těch, u kterých už nejde moc poznat, jak moc jsou úmyslné, nebo zkrátka se z nich humor nepodařilo do filmu překlopit. Vlastně právě tím mě film bavil o něco víc, než některé mé kolegy diváky. Nepředpokládal jsem inteligentní zábavu a nepředpokládal jsem ani to, že by Stiller ukočíroval takový večírek bez ztráty věnečku. Na to se party účastní až moc poťouchlých jedinců, na to má až příliš mnoho ambic být tím největším mejdanem roku. A proto nemám v úmyslu mu spílat a říkat, Stillere, kam kráčíš? Zkrátka si za velké peníze užil a my to můžeme zkusit taky.
Zoolander No. 2 má přesto nemálo chvil, které fungují skvěle, nebo alespoň velmi dobře. Odkazuje na řadu jiných děl, nikoliv však prvoplánově, v ději odkazy a citace dávají smysl. Film je barvitý vizuálem a stejně tak si i pohrává s typologií hrdinů a postav, od nichž si „vypůjčil“ jejich představitele – kupříkladu Penélope Cruz, Johna Malkoviche nebo úchvatného Benedicta Cumberbatche. Vstřebává žánrová klišé, aby ne nutně jim vždy vztyčil posměšný prostředníček, a tak si alespoň částečně drží jistou kompaktnost.
Uvědomil jsem si, že jsem se nezmínil o ději. Vážně to chcete vědět? Ne, nechtějte. Zaprvé bych vás oloupil o jistá překvapení ve vývoji zápletky, zadruhé byste si mysleli, že si z vás dělám legraci.
P.S.: Jestli byste si rádi udělali představu, co za humor od Zoolandera No. 2 čekat, vyhledejte si na Youtube zoolander 2 aqua vitae.
P.P.S.: Dávám filmu 70 %, protože je to vhodný kompromis mezi mým zmatením, zda film je ještě svou šíleností únosný, a zvráceným nadšením z blbostí, které se v něm odehrávaly.
Hodnocení: 70 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář