Galgad je nejmocnějším strážcem Gathary, strážcem samotné Země a přírodního řádu. Když procitá po stoletém spánku, zjišťuje, že svět už dávno není tím samým místem, který opouštěl, když usínal ve svém dubu. Zvířata při pohledu na dvounohého obra prchají, což dříve nedělala, lesy už nejsou tak divoké a zarostlé a šelmy se ztratily, kdo ví kam. A pak objevuje příčinu toho všeho, ty „nové“ – lidi. Tvorové tak odtržení od přírodních zákonů, že jim Galgad není schopen porozumět. Vybíjejí šelmy, podřizují si ostatní druhy, nechávají přežít slabé jedince, zabíjejí pro potěšení. Narušili přirozený běh přírody a Galgad je rozhodnut to napravit. Brzy zjišťuje, že ani lidé nejsou jeden jako druhý. Někteří se k okolí chovají s láskou, zatímco jiní přinášejí jen zkázu a vše si chtějí podmanit. Poznává zradu, krutost, bezmoc, ale i odvahu, slitování a laskavost. A tak se strážce Gathary pouští do nelehkého úkolu obnovit ztracený řád. Příroda nechce být podmaněna jediným druhem, stejně jako lidé nechtějí padnout na kolena před krutým nepřítelem. Paralelně tu tak probíhají dva boje se stejným cílem, zaměřené proti stejnému nepříteli.
Přála bych si, abych knihu nemusela číst spoutaná čtyřmi zdmi svého pokoje, ale pod klenbou lesa, o kterém vypráví. Ze stránek proudí vůně jehličí, zurčení vody a šelestění křídel. Kniha je spojením s přírodou, která člověku v moderním světě tolik chybí. Je poklidná jako hladina vody v horkém letním dnu, ale dokáže se vzbouřit jako vichřice. Ubíhá stejně jako lesní potůček, klidný tok narušuje náhlý bouřný vodopád. Děj není krkolomný, jednu akci nestřídá hned druhá, a přitom se to čte takřka samo. Galgad je na první pohled sympatickou postavou, už tím, že se nejedná o postavu tradičně lidskou. Z postav je také nejvíc psychologicky prokreslen, zatímco postavy lidských kladných hrdinů jsou plošší, nastíněné klasickým heroismem odvážných činů a laskavým chováním, než psychologickou motivací. Nepřátelé pak nejsou vykresleni vůbec. Touto stavbou se připodobňuje struktuře vyprávění u Sedmi samurajů, kde negativní postavy taktéž nejsou nijak charakterizovány. Celkově tak je příběh spíše černo-bílý než šedý, což ale není vůbec na škodu.
S čím jsem měla občas trochu problém, bylo pochopení smyslu vět, tedy: k jaké postavě se která věta váže. Jelikož se však jedná o prvotinu autora, věřím, že příště to už bude bez chyby.
Příběh mě uchvátil a zaujal svou neotřelostí a originalitou. Již dlouho jsem hledala, něco nového, co by neběželo v úplně zajetých kolejí. Akčních fantasy je všude dostatek, ale klidných, místy lyrických, fantasy člověk mnoho nenajde. S románem se právě v této rovině táhly dlouhé problémy, kdy nakladatelé nechtěli riskovat vydáním něčeho nevyzkoušeného. Já si myslím, že prohloupili, protože příběh je výborný a se zaťatými palci jsem fandila hlavnímu hrdinovi, aby svět zase navrátil do starých kolejí. Mohu jen doporučit všem, kteří už jsou jako já unaveni klasikou a chtějí vyzkoušet nový typ fantasy příběhu. A kteří jako já proklínají lidi, kteří vybíjejí divokou zvěř. Tato kniha dokazuje, že fantasy nepotřebuje ani lidi, ani magii, ani obrovské bitvy, ani hlubokou lásku, aby byla napínavá a čtivá.
Hodnocení: 95 %
Autorka: Markéta Frydecká
Napsat komentář