Barbara Stock sice reprezentuje nizozemskou komiksovou tvorbu, v našich končinách její jméno znají pouze zarytí znalci tohoto druhu umění, nakladatelé se totiž Nizozemsku zatím poněkud obloukem vyhýbají. Potěší, že se ledy pohnuly, a nepřekvapí, že se českého vydání dočkává právě Stock a její Vincent. Vždyť co by mohlo na sebe upoutat snadněji, nežli přebal knihy s portrétem slavného (a veleoblíbeného) malíře? Vrátka do současných trendů nizozemského komiksu se tak mohou pootevřít, vzniká však otázka, zda právě Vincent představuje vhodnou místnost, do níž máme nahlédnout jako do té vůbec první.
Na Vincentovi je bezesporu tím nejpodstatnějším jeho výtvarný styl. Vše ostatní, způsob vyprávění a samotný obsah, může naopak načítat mínusové body. Možná ne zcela v pravém slova smyslu. U obsahu totiž značně záleží na povědomí o životě Vincenta van Gogha, s jakým čtenář k četbě přistupuje. Nelze nicméně předpokládat, že by snad o Goghovi nic netušil. Vincent jej tak nemůže ničím překvapit (což by samo o sobě nevadilo), ale ani jej obohatit. V textu se autorka zaměřuje na dílčí úsek Goghova života/tvorby, kdy pobýval ve francouzských obcích Arles, Saint-Rémy a Auvers-sur-Oise. Jedná se o značně dramatické, až tragické období let 1888–1890. Stock není možné upřít snahu o vykreslení (míněno opravdu jako vykreslení) průvodních znaků lability a psychických potíží malíře, až mizivý prostor obydlují příčiny, jež k událostem jako například uříznutí ucha vedly. Překvapivě přehlédnutým tématem se staly vztahy mezi Vincentem a ženami. Ani Gauguin a jeho role v daném období nakonec nesehrají jinou roli, nežli povrchní (a bohužel až karikaturní) vstup do děje.
Vyprávění si vypomáhá citacemi z dopisů mezi van Goghem a jeho bratrem, jinak Stock (rozumně) slovy šetří. S plynutím a rytmem potíž nemá, pouze gradace se v případě nejvyhrocenějších okamžiků Goghova života jaksi nedostává a po přečtení se nelze zbavit pocitu, že jsme měli možnost pouze nakouknout přes zamlžené okno, aniž by nás někdo vtáhl dovnitř – dál, hlouběji.
A tak zůstává jediná možnost: hledat přednosti Vincenta v tom, co jej odlišuje od jiných knih a článků, tedy ve skutečnosti, že jde o komiks. Barbara Stock má osobitý styl, který bezpochyby nemůže sednout každému. Už pro svou jednoduchost, až dětinskost, která čas od času (úmyslně?) až ironizuje malíře a dění kolem něj. Absentuje stínování, pracuje se spíše s barevnými plochami a pevnou linkou. Což může sice dost svazovat a zatěžovat kresbu (v porovnání s živelností Goghova stylu), na straně druhé je výtvarno čisté a čitelné. Stock místy linku rozviklá, zaměňuje barvy, obklopuje Gogha jednoduchými symboly, to vše proto, aby naznačovala či přímo zdůrazňovala malířův stav mysli či jeho fyzické vyčerpání. Symaptické, především i funkční, je zapojení velkých detailů z Goghových pláten.
Nepochybuji, že by Vincent na sebe pozornost v knihkupectvích neupoutal. V kontextu komiksové tvorby ale mnohem více působí jako doplnění vagónu literatury, obrázků či dárkových předmětů s Goghem/o Goghovi, které se tak dobře prodávají.
Hodnocení: 65 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář