Válečná léta Astrid Lindgrenové

20. 3. 2017 v 13.46

„Je pech, že nikdo nezastřelí Hitlera,“ poznamenala si Astrid Lindgrenová v říjnu 1939. Tehdy ještě netušila, že ona, a s ní i celý svět stojí na prahu největšího konfliktu 20. století. Jak jej prožívala mladá žena, která se jen o pár let později měla stát slavnou?

Astrid Lindgrenovou známe téměř všichni. Na jejích příbězích jsme vyrůstali, některé jsme dokonce louskali ve škole jako povinnou četbu, a pokud se snad stalo, že se nám v dospělosti její jméno vykouřilo z hlavy, pak stačí jmenovat jen hrstku jejích knížek – Pipi Dlouhou punčochu, Děti z Bullerbynu či Ronju, dceru loupežníka – a jsme rázem v obraze. Švédská spisovatelka se proslavila zejména tvorbou pro děti – vedle Hanse Christiana Andersena a bratří Grimmů patří k nejpřekládanějším dětským autorům vůbec. Její knihy jsou prodchnuté laskavostí a humorem, a tak by asi sotva koho napadlo, že si tato dáma se smutnýma očima po takřka sedm let – od podzimu 1939 až po začátek roku 1946 – vedla deníky, které nemají s bezstarostným světem jejích knižních hrdinů vůbec nic společného.

Válka začala v září 1939 napadením Polska. Astrid Lindgrenová reagovala na zprávy o německém útoku se směsicí šoku, rozhořčení i obav. Současně se však – s houževnatostí  a systematičností sekretářky, jíž tehdy byla – vrhla na sepisování informací o světovém dění. „Člověku se ani nechce věřit, že se něco takového děje ve 20. století,“ poznamenala si tehdy trpce. Její zápisy se brzy staly osobitým svědectvím nejen o hrůzách války, ale i o jejím vlastním „boji“ na domácí půdě. Přídělový systém, křečkování potravin, starost o zdraví dětí, ale i popis rodinných oslav či prvních literárních pokusů (ze kterých v roce 1944 vznikla Pipi Dlouhá punčocha), se tak mísí s naturalistickými popisy krutostí, ke kterým docházelo na frontě i v okupovaných zemích. Autenticitu knižnímu vydání deníků dodal nejen svižný styl psaní, ale i obrazová příloha doplněná o fotografie původních, rukou psaných zápisů.

Jaro 1945 přineslo Evropě všeobecnou euforii z konce války. V Tichomoří však boje pokračovaly až do konce léta, a už na Nový rok 1946 si Astrid zapsala: „K míru se moc utíkat nelze – atomová bomba na něj vrhá stín.“

Jako by moc dobře věděla, že šťastné konce jsou ve skutečném světě něčím velmi vzácným. 

Hodnocení: 95 %

Autorka: Michaela Křivohlavá

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Náš web zlepšujme pomocí cookies. Do vašeho zařízení ukládáme také cookies třetích stran. Pokud nám dáte souhlas, můžeme náš web také přizpůsobit podle vašeho chování při jeho prohlížení a s vaším souhlasem tyto informace také předat reklamním společnostem a sociálním sítím, aby vám zobrazily cílenou reklamu nebo za účelem e-mailového oslovení. Svůj souhlas můžete odvolat a vybrané cookies odmítnout prostřednictvím linků níže. Více informací Změnit nastavení Rozumím