Rok 1992 pro westernový žánr neznamenal dobu, kdy bylo nutné něco relativizovat. O demýtizaci či významné přehodnocení zažitých pravidel žánru se už dříve postarali tvůrci jako Penn, Peckinpah a Altman, originálně si s ním pohrál Leone a hned sedm sošek americké akademie získal Kevin Costner s Tancem s vlky. Eastwood tedy spíše přidává další přírůstek, než aby dějiny ovlivňoval. Skrze svou hereckou i režijní zkušenost s westernem (i tím aplikovaným do současnosti a krimi žánru) mohl vytvořit dílo, které se souběžně vypořádává nejen s americkou historií, jedním z typických hollywoodských žánrů, ale také se sebou samým. Nesmiřitelnými souběžně potvrzuje vzniklé obrazy, stejně jako určité mýty boří. Z pohledu zestárlého nájemného pistolníka, který vyráží na poslední akci (tentokrát za dobrou věc?), bez sentimentální nostalgie shrnuje prožité zkušenosti – filmařské i životní. (Zdálo by se, že tento film bude něco jako tvůrčí epitaf, ten však přišel až o 16 let později v podobě Gran Torina.) Stáří je rozhodně znát nejen na potřebe nahlížet zpět, přehodnocovat a současně se (a to zejména) vypořádat skrze přijmutí své minulosti, ale také na způsobu vyprávění.
Rytmus Nesmiřitelných není meditativní, pomalost vzniká z únavy. Strhaná tvář ústřední dvojice (Eastwood, Freeman), tak podobná zaprášené krajině, dává tušit křehčí fyzickou kondici. Ale možná že větším břímětem zde nebude staré tělo, nýbrž duše. Minulost očividně nikdy nebyla odčiněna, hrdinství má na rukou špínu (a krev), lesk koltů je pouze zdánlivý. Nesmiřitelné pokrývá deziluze z kovbojství Divokého Západu, protože ani zástupce Dobra zde nefunguje tak, jak z levných sešitků známe. Šerif (Hackman) vykazuje příliš velkou míru tvrdosti a pragmatismu, aby dával pocit bezpečí a spravedlnosti. Což nás svým způsobem oklikou dostává zase k některým hrdinům nejen Gena Hackmana (Francouzská spojka), ale i samotného Eastwooda (a nejde pouze o Drsného Harryho).
Výše uvedené zní, jako by snad bylo nutné Eastwoodův western číst pouze coby autorskou sebereflexi či jako dílek v dějinném vývoji konkrétního žánru. Nikoliv. Lze přistoupit na obyčejné sledování jednoduchého příběhu, ztvárněného mistrnými herci, s kamerou, která dává prostor pro velkolepý rozhled, stejně jako zablácenou stísněnost. I tak budou Nesmiřitelní intenzivní podívanou. Nostalgie po dobrém Divokém Západu (který však očividně nikdy neexistoval) se ukryje do přátelství mezi postavami Eastwooda a Freemana, i do ústřední melancholické melodie, kterou si Eastwood sám zkomponoval. (A která se v trošku odlišné podobě vrací v již zmíněném Gran Torinu.)
Já sám občas dám velmi rád přednost tomu prostšímu čtení filmu. Nezasazuji jej do kontextu, nechám jej pouze do sebe pronikat. Možná právě díky té zaprášené ryzosti na mne působí ze všech Eastwoodových filmů nejsilněji. A jeho vydání na Blu-Rayi, kdy mohou vyniknout zejména obrazové kompozice v tmavých, nočních scénách, beru jako velký dárek.
Hodnocení: 100 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář