Když si známý český spisovatel začal po letech znovu psát deníkové záznamy, ani v nejmenším netušil, že se do mu do nich vkrade jeden zákeřný vir. A ten počítačový to v žádném případě nebyl…
Michal Viewegh čtenáře pravidelně zásobuje nejen svými romány, ale také deníky. Ten úplně první vyšel v roce 2005 jako Báječný rok, o pět let později jsme si mohli přečíst Další báječný rok. Jak Viewegh zmiňuje v úvodu, třetí „báječný“ deník, který měl vyjít v roce 2015 a autor jím tak plánoval završit deníkovou trilogii, bohužel ustoupil vážnějším problémům. Když spisovateli v roce 2012 praskla srdeční aorta, nevypadalo to s ním vůbec dobře. Následující rok se tak nesl ve znamení zápisků z rekonvalescence nazvaných příhodně „Můj život po životě“, proto se s dalším biografickým počinem potkáváme až letos. Nový deník z roku 2020 nese trefný název Zrušený rok, a už z něj je jasné, že veškeré autorovy zážitky a příhody budou kolorovány všudypřítomným covidem, který nám už druhým rokem ztrpčuje život.
Michal Viewegh v zápiscích glosuje aktuální dění loňského roku, plíživý příchod koronaviru, který nám zhatil téměř veškeré osobní i společenské plány. Občas záznamy srovnává s předchozími deníky a také přidává aktuální facebookové statusy.
Od předchozích výpovědí se Zrušený rok v něčem liší. Autor už není sarkastický a ironický jen ke svému okolí, ale dokáže shodit i sám sebe. Jde až na dřeň, prozrazuje intimní detaily ze soukromého života, stejně jako své nejniternější pocity. Nebojí se přiznat psychické potíže, stejně jako problémy ve vztahu. Jakkoli byl osobní i v předchozích knihách, v této je to ještě hlubší a intenzivnější.
Deník se občas nese v melancholickém, až plačtivém tónu, to když se spisovatel nechá unést a lituje sám sebe. Příliš často připomíná své zdravotní peripetie a duševní problémy, neustále se naváží do bývalé ženy, jako by se od minulosti nedokázal stále oprostit. Je to ješita nebo jen obyčejný chlap? V každém případě je milujícím a obětavým otcem tří dcer, z nichž dvě se nacházejí na rozhraní puberty a dospělosti, a vyjít s nimi není vůbec lehké.
Byť autor prošel velkou proměnou, a co ubral na sebestřednosti a cynismu, to přidal na suchém humoru, některé věci se nemění. Stejný zůstává dům na Sázavě, kde žije, stejná je pravidelná večerní sedmička červeného, kterou si bez výčitek dopřává. A tak si ji, pokud chcete, dejte s ním a ponořte se do deníku seniora na volné noze, za něhož se Viewegh sám považuje, a připomeňte si loňský dvacítkový rok. Zjistíte, že i umělci jezdí nakupovat do obchodních center, chodí s vnoučaty na procházky, grilují s přáteli, milují se a rozcházejí, a když se koušou nudou, tak uklízí.
Nemůžu říct, že se mi všechny Vieweghovy romány líbí, zejména k současné produkci mám své výhrady, ale stoprocentně můžu potvrdit, že jeho deníky mě baví vždy a výjimkou nebyl ani tento, doufám, že ne poslední, koronavirový. Oceňuji otevřenost, s jakou nese kůži na trh, i onu výše zmiňovanou proměnu. A tak nezbývá, než se zeptat – přečteme si za pět let ještě jeden deník?
Barbora Javorková
Napsat komentář