Sergio Leone připravoval scénář k Tenkrát v Americe dvanáct let. Látka postupem času dozrávala, současně však pochopitelně v cestě stál strach producentů, zda se takový epos v rukou italského filmaře neroztříští na nejednotné dílky, nebo zda jej bude obecenstvo schopné vůbec unést. Tehdejší uvedení, pohybujeme se v polovině 80. let minulého století, skutečně s takovou obavou pracovalo a poslední Leonův film se dočkal radikálních úprav. Ubíraly se minuty, i původní nechronologičnost vyprávění se stala překážkou komerčnímu úspěchu. Nyní na Blu-Ray disku ale vychází originální verze. A jejích 251 minut potvrzuje výrok Miloše Formana, který se ve vzpomínkové knize Co já vím? nechal slyšet, že zkrácení filmu ne nutně (jak si mnozí producenti myslí) vede k rychlejšímu plynutí. Rytmus, de facto určitý časoprostorový prvek filmového vyprávění, má naprosto jiné zákonitosti a spíše mnohdy působí jako projev alchymie, než výsledek promyšlené strategie. A právě rytmus představuje jeden z aspektů, jež se podílí na uhrančivosti Tenkrát v Americe.
Pro mnohé odstrašující stopáž jen odráží svébytné Leoneho zacházení s budováním atmosféry, která v sobě obsahuje nejen pečlivě vybudovanou mizanscénu (tedy prostor, a to se všemi prvky jako je barevnost, osvětlení nebo choreografie herců), ale i jemné prokreslení postav. Leone už v legendárním westernu Tenkrát na Západě zdánlivě neúměrně natahuje akci v čase, aby se z času stal jeden z vypravěčů. Desetiminutová expozice s čekáním na vlak sice nemá svou obdobu v Tenkrát v Americe, zato zde Leone pracuje s paralelním vyprávěním několika příběhů napříč desítkami let. Doslova tak zhmotňuje plynutí hodin, dnů, roků v lidském životě. Snad i kdyby herci nebyli namaskovaní, i kdyby posuny časem režisér nezdůraznil přibývajícími šedinami a vráskami, bychom díky těžce popsatelnému způsobu vyprávění ony skoky v čase poznali. Na hrdinech se totiž každá prožitá zkušenost podepisuje. Ne snad jen na tom, co a jak říkají, kam se dostali, ale i gesta a mimika, odlesk v očích a způsob, jakým se na svět dívají dostává změn.
Bylo by tedy vlastně omezující číst Tenkrát v Americe jen jako dechberoucí příběh o americké prohibici, o pohybu za hranicí zákona, o síle přátelství i jeho prokletí. Atraktivní atributy gangsterského žánru Leone využívá, ale film na nich nestaví. Představují první plán, kulisy, kterými hrdinové procházejí, zatímco na pozadí se odehrávají konfrontace přístupů k životu, hledání svého místa, touha i strach po lásce.
Vidět film Sergio Leoneho v kině má jistě svou přednost. Režisérův perfekcionismus proměnil film ve velkolepou dobovou podívanou. Na stranu druhou právě domácí prohlížení filmu vám umožní odkrývat další a další detaily. A to nejen v síti vztahů mezi postavami, ale také z hlediska filmové řeči: ať už je řeč o již zmíněné mizanscéně, nebo střihové skladbě či (rozhodně ne v poslední řadě) hudební kompozici Leoneho dvorního skladatele Ennia Morriconeho. Vydání na Blu-Ray přináší doposud neuvedenou půlhodinu záběrů, které mají sice od zbytku viditelný úbytek kvality obrazu, mozaiku osudů však zase o něco více doplňují. Mozaiku, od které s největší pravděpodobností ani po těch čtyřech hodinách nebudete chtít odejít… a dlouho, dlouho po skončení ve vás bude rezonovat.
Hodnocení: 100 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář