Studie lásky „nejpůvabnějšího páru Paříže“ začíná v době, kdy Alain Delon převzal ve svých 87 letech v Cannes Zlatou palmu za celoživotní přínos filmu. Ve své děkovací řeči vzpomněl na dvě ženy svého života. Jednou z nich byla Romy Schneiderová.
Knihu Láska v Paříži – Romy Schneiderová a Alain Delon u nás pořídíte ZDE.
Když se potkali v roce 1958 na letišti v Cannes, aby spolu natočili film Kristýna, bylo jí ani ne dvacet, jemu dvacet tři. Ona byla evropská herecká hvězda kostýmních romantických filmů, on neznámý začínající krasavec, který se teprve před nedávnem vrátil z poněkud neslavné epizody v podobě armádní služby v Indočíně. Nemluvili jazykem toho druhého a pocházeli z odlišných společenských poměrů, takže ze začátku byl jejich vztah spíše než láska na první pohled válka na první dobrou. Přesto se dali dohromady. Milenci byli pět let, přátelé zbytek života. Existuje spousta knih o lásce slavných dvojic, které můžete zhltnout za pár dní při cestách do práce a pak je zapomenout na spodní poličce knihovny. Tohle ale není ten případ. Vztah Romy Schneiderové a Alaina Delona je tu poskládán z útržků deníkových záznamů a rozhovorů, které ve své době poskytli jak oni sami, tak další slavní herci zlaté éry francouzského a italského filmu. Čtenář tak s gustem odbíhá od vyvíjejícího se vztahu mezi sukničkářem Alainem a milující Romy, a vyhledává na internetu skvosty Viscontiho a Godarda, aby se po jejich zhlédnutí zase vrátil díky popisu Jane Birkin přímo na plac natáčení slavného filmu Bazén. Čtenář tak může vychutnat studii vztahu dvou nesmírně zajímavých bytostí, která ale nevynáší ani nesráží žádného z aktérů. Jen popisuje vývoj lásky i následného přátelství v kontextu doby i charakteru svých aktérů. Navíc, vzhledem ke kulisám a dobře odvedené redakční práci, tu zdaleka nejde jen o popisovaný milostný příběh, ale o zajímavý výlet do filmového světa padesátých až sedmdesátých let, se všemi pikantnostmi a naleštěnými skandály, které ho provázely.
Ukázka z knihy:
Zdalipak Alain Delon ještě stále nosí ty fotografie z polaroidu v levé vnitřní kapsičce saka, po všech těch letech? To ví jen on sám. Čím více času uplyne od smrti Romy Schneiderové, tím více se snaží udržovat zvláště ve Francii památku na ni pomocí veřejných ocenění. K připomenutí jeho Romy. Způsob, jakým to činí, přitom není vždycky bez kontroverzí. Začíná to jako první s legendárním a zároveň rozporuplným dopisem „Adieu, ma Puppele“, který zveřejňuje brzy po Romyině úmrtí v prvním červnovém vydání Paris Match z 11. června 1982. Dopis představuje směs prvků vyznání lásky, doznání a zpětného zamyšlení. Říká se, že na zkoncipování dopisu se velkou měrou podílel Delonův věrný přítel Georges Beaume. Je to osobní, v některých částech velice intimní dopis, jehož laskavý nostalgický tón může působit láskyplně, stejně jako svědčit o bolesti, a možná, při tom všem, také ukazuje lítost. „Vidím Tě, jak spíš. Jsem u Tebe, u Tvé smrtelné postele. Máš na sobě dlouhou tuniku, černo-červenou s výšivkami na předním díle. Myslím, že to jsou květiny, ale nedívám se na ně. Dávám Ti adieu, nejdelší adieu, ma Puppele. Tak jsem Ti vždycky říkal. Nedívám se na květiny, ale na Tvou tvář, a myslím, že jsi krásná, snad nikdy jsi nebyla tak krásná jako teď. Myslím si také, že Tě poprvé v životě vidím tak plnou spokojenosti a klidu. Chtělo by se říct, že nějaká něžná ruka setřela z Tvé tváře všechno rozčilení, všechen strach (…). Vidím Tě, jak spíš. Říkají mi, že prý jsi mrtvá. Jaká je má vina? Člověk si pokládá tuto otázku před bytostí, kterou miloval a stále miluje. Ten pocit člověka zaplaví, pak odplyne a pak si člověk řekne, že nenese vinu, ale zodpovědnost… Ano, tu nesu. Kvůli mně přestalo minulou noc Tvé srdce (v Paříži) bít. Kvůli mně, protože mě před 25 lety vybrali za Tvého partnera v Kristyně (…).“
Tento článek vyšel v magazínu Luxor v květnu 2022.
