Máte rádi Paříž? Je pohodová, vábivá, opojná a smyslná? V roce 1785 to bylo trochu jinak. Hlavně kolem hřbitova Neviňátek (dnešní tržnice Les Halles) se nesl závan zemřelých. Jean-Baptiste, studovaný inženýr, dostal od ministra úkol, aby hřbitov vyčistil od mrtvých a zboural kostel, který neodmyslitelně patřil nejen ke hřbitovu, ale k celé této čtvrti. Úkol zdánlivě snadný, vždyť kdo by netoužil po čistším prostředí a vzduchu? Jenže ne všichni jsou nadšeni ze změn, které neodvratně přicházejí. Ne všichni čekají na budoucnost.
Kniha Čistý je plná kontrastů. Vedle sebe tu stojí Paříž konce osmnáctého století, která je nevábná, snad až odpudivá a nádherný jazyk Andrew Millera, který z popisu některých míst či dějů vytvořil malou poezii. V knize jsem našel mnoho vět, které jsem si musel vypsat, abych se k nim později mohl vracet. Číst tuto knihu je stejná rozkoš, jako vejít do obchodu s čokoládou.
Další silnou stránkou je příběh, který přesahuje hranice vyprávěného. Zničení hřbitova a kostela Neviňátek chápu jako metaforu – jako vypořádání se s příchodem nových časů, o kterých si idealisté myslí, že budou lepší. Andrew Miller popisuje budoucí proměnu města a světa, který teprve čeká na průmyslovou revoluci, který čeká na bouřlivé devatenácté a tragické 20. století. Je to svět, který si uvědomuje, že jeho čas se krátí. Jean-Baptiste je mužem budoucnosti, ale musí vyjít s lidmi, kteří by raději příchod budoucnosti oddálili.
Zmínit musím i panoptikum vedlejších postav, z nichž každá je zvláštní svým životním příběhem. Smířlivý varhaník, který ví, že jeho dny u Neviňátek jsou sečteny a nijak se tomu nebrání. Hrobníkova mladá dcera, která přichází o jediné místo, které zná. Ziguette – dcera domácího, u kterého Jean-Baptiste bydlí, a pak samozřejmě svůdná Heloise, která díky Jeanovi opouští svůj život pouliční holky. Postavy jsou vykresleny zajímavě a poctivě, za to patří autorovi velké uznání.
Přes všechno nadšení, které po dočtení knihy cítím a přes všechnu chválu musím říct, že není dokonalá. V knize jsou minimálně tři momenty v ději, které stály za to je dovyprávět. Jistě je možné si domyslet motivace chování postav, ale to můžete v případě, když máte o postavách dostatek informací. Bohužel se to nedá říct o postavě Ziguette, která by si zasloužila více prostoru (především v závěru knihy). Dalším nevysvětleným prvkem jsou nápisy, které se po zahájení demolice hřbitova začaly objevovat. Doufal jsem, že budou mít v příběhu větší význam, než osamělé známky odporu okolí.
Jednotlivé části knihy jsou krásným drahým kamenem, či dokonce perlou literatury. Jednotlivé stránky a kapitoly se dotýkaly mé duše a já plesal nad tím, co dokázal Andrew Miller napsat. Jenže celkové vyznění knihy mě už tolik nezasáhlo – vlastně mě nezasáhlo vůbec. Zůstal tak po ní pocit, že jsem četl dobrou knihu, kterou bych klidně doporučil každému čtenáři (i tomu, který historické knihy nečte), ale příběh sliboval víc, než autor přinesl. Čekal jsem zásadní zprávu, epické finále, ohňostroj emocí a postavy čelící novému pořádku. Plytkost konce bohužel výrazně snížila celkové hodnocení.
Andrew Miller je zkušeným autorem historických románů, některé jste si mohli přečíst i v českých překladech. V Čistém ale skončil zhruba metr před cílovou páskou. Přesto je ale Čistý, především svým stylem a jazykem, velkým objevem podzimní knižní sezony.
Hodnocení: 80%
Autor: Tomáš Fojtík
Zdroj obrázku: Bu.edu
Napsat komentář