Knih, které se předávají z generace na generaci, v poslední době dost ubývá. Není divu, nadčasový příběh pro děti kloubí několik velice důležitých vlastností, bez kterých dříve či později zapadne. Musí být dostatečně chytrý, naše děti přeci nechtějí číst hloupé příběhy. Na druhou stranu je ale důležité, aby byl dostatečně jednoduchý a pochopitelný. To proto, že dětské knihy jsou určeny pro rozdílné věkové kategorie. Nezapomeňme na značnou dávku fantazie, humoru a chybět by nemělo ani nějaké to ponaučení. Prostě a jednoduše, jestli máte podobné ambice jako já kdysi, připravte se na to, že se u toho pekelně zapotíte. Kam tím ale mířím?
Kniha od Františka Nepila Pět báječných strýčků mi po tři skvělé večery dělala společnost a musím říct, že to byla společnost velice inspirativní, přívětivá a pohodová. Není těžké shrnout hlavní děj knihy do jediné věty, což je její největší plus. Čtenář se tak může soustředit na všechny jazykové hříčky a obrovský příval fantazie, nad kterým mu občas zůstává rozum stát. Minka na své první zimní dovolené onemocní. Aby nebyla celý den sama v pokoji, střídá se u její postele pět strýčků a každý z nich ji vypráví svůj neuvěřitelný příběh. Zažila tedy dobrodružství, jak si předem vysnila, ale jen zpod peřiny a hezky v teple. Byla svědkem toho, jak strýčka Řehoře zachraňoval v Alpách bernardýn, jak strýček Arno skočil na lyžích 200 km, jak si strýček Roman sám operoval v Grónsku slepé střevo, jak strýček Aleš rýžoval zlato a jak strýčkovi Hanušovi jednou na ptačím krmítku přistál pták noh.
Zní vám to neuvěřitelně? Pro mě bylo. Čtenář jen sleduje řetězení autorových myšlenkových asociací a říká si: Jak dlouho mu asi trvá napsat takovou knihu? Přemýšlí nad osnovou jednotlivých příběhů tak pečlivě, než do nich dostane onu svižnost a vtip? Nebo naopak nechává myšlenky plynout a píše, co jej zrovna napadne? Co z toho funguje víc? Budu vám vděčná za váš názor v komentářích pod touto recenzí, protože já vážně nemám tušení.
Ale abych to nezamluvila. Řekla jsem si, že pokud chci napsat objektivní recenzi, budu k tomu potřebovat pomoc někoho mnohem “povolanějšího”, než jsem já. Vyzkoušela jsem tedy takový malý experiment. Mám pětiletého brášku, který je zvyklý číst pohádky před spaním. Předevčírem jsem nenápadně knihy vyměnila a začala mu předčítat z Pěti báječných strýčků. A reakce? Ještě teď se musím smát, když si vzpomenu na jeho výraz ve chvíli, kdy jsme se dostali k pasáži o opilém bernardýnovi. Ze všeho nejvíce ho ale bavily ilustrace Adolfa Borna, kterých je kniha plná (což se dalo předpokládat, protože na Machovi a Šebestové vyrůstal). Takže za Vašíka 100 %.
Já mám jen jednu jedinou věc, která mě překvapila. Těm, kteří svým dětem stále tvrdíte, že vánoční dárky nosí Ježíšek, doporučuji přeskočit stranu 7, tedy hned první stranu příběhu (konkrétně 8. řádek, 8. věta – počítáno i s nadpisem). Tatínek tam totiž naděluje Mince k Vánocům lyže. 🙂 Je to sice detail, ale pro spoustu z vás jistě zásadní moment, který může vyvolat spoustu všetečných otázek. Vím, o čem mluvím. Určitě nechcete dětem až do půlnoci vysvětlovat, proč Minka dostává dárky od tatínka a ne od Ježíška. Ať si na to přijdou sami, trochu později, ne z dětské knihy, ne když už tolik potřebujete jít spát.
Svou snahu jsem už dávno vzdala. Radši přenechám tuto práci těm, kteří na to mají hlavu. Třeba jako Františku Nepilovi. Knihu Pět báječných strýčků ukládám do knihovny a vytáhnu ji, až přijde ten správný čas. Vím totiž, že i za několik let budou tito strýčkové stejně báječní, jako jsou teď.
Hodnocení: 99 %
Autorka: Jana Sklenářová
Napsat komentář