Série Terminator si zaslouží ne článek, ne studii, ale přímo knihu. Lze totiž na ní analyzovat hned několik dostatečně historiograficky šťavnatých témat spojených s vývojem kinematografie, ať už po stránce technologické/trikové, nebo historie akčního žánru. Zatímco první díl z roku 1984 mistrně ovládl tematiku cestování časem, aby ji překlopil do temného (až noirového) akčního sci-fi, druhý dokázal, jak invenční a inteligentní může být hollywoodský blockbuster. A také, jak je možné posouvat technologické hranice. Jestli něco charakterizuje Jamese Camerona, tvůrce prvních dvou dílů, tak právě ono spojení technologického pokroku se sympatickým filmařským staromilstvím. Ostatně i jeho Avatar se vyznačuje nezvykle dlouhými záběry a stylem spíše charakteristickým pro 90. léta akčního filmu – a to i přesto, že šlo o technologickou skok v dějinách filmu.
Ještě velmi blízko takovému konceptu byl díl třetí, Jonathana Mostowa. Vznikl sice už v novém tisíciletí, byl neskonale drahý, přesto dokázal ony peníze (a triky) dostatečně dobře využít (a mnohdy skrýt), aby film působil svým způsobem zaprášeně a spíše odkazoval na Cameronovu éru. Vnesl do filmu více seberefenčních odkazů a také humoru.
Pak se něco stalo. Michiganský rodák, jenž se zve McG, dostal (proč?!) důvěru, i když jeho kariéra více hovoří o průměrnosti či packalství, a v roce 2009, osm let po trojce, Terminatora znovuožívá. Zatímco první trilogie svým dramaturgickým konstruktem dává smysl a působí (možná až překvapivě) sevřeně, čtyřka si dovolí rozvíjet už poněkud volně (či rozvolněně) téma války se stroji (Skynetem). Svým stylem i charaktery jako by přišla z jiného světa. Při bližším zkoumání nedává smysl, filmařinou nikterak neoslní. Hodí se k zapomenutí.
Možná bychom si mohli přát, aby na Terminatora už nikdo nesahal, přesto zpráva, že se v roce 2015 vrátí, vzbudila pozitivní chvění. Pravděpodobně proto, že se vrátit měl i Arnold Schwarzenegger. Nebo proto, že na režijní sesli se posadil Alan Taylor, veterán nadpůrměrné televizní produkce (například Hra o trůny, Boardwalk Empire, Řím, Ztraceni či Rodina Sopranů).
Předchozí úvod nebyl samoúčelný. Měl předurčit, jakým směrem se bude ubírat hodnocení novinky Genisys. Odstřihneme-li totiž veškeré historické zázemí, pak před námi stojí akční podívaná, která prakticky nedává divákovi chvíli na oddech. Má to svou logiku – totiž vratkost logiky v příběhu. Proto tvůrci především oslňují dynamickými akčními scénami, všemožnými úprky všemožnými cestami se všemožnými (ne)dopravními prostředky. Nacestujeme se několikrát časem, mnohokrát se uchechtneme, taky dojmeme či trošku (s ohledem na fakt, že Sarah Connorovou hraje Emilia Clarke známá jako Daenerys z Hry o trůny a že cestovat časem se musí bez oblečení) vzrušíme. Alan Taylor mixuje koktejl, který zkrátka má důvody bavit. Je v něm vše, od lásky, přes zradu, až po dojetí. Je v něm napětí i sranda. A plno a plno a plno triků, výbuchů, otřesů a rozbitého skla.
A nyní se na film podívejme, aniž bychom jej od čehokoliv odstřihávali. A popcornová podívaná se poněkud připeče. Scénář Genisys se sice vrací k původní zápletce známé už z prvního Terminatora, dokonce i Taylor v řadě záběrů či dokonce scén jedničku parafrázuje (až cituje). Přesto se nejnovější díl tolik vzdálil od prvních dvou, až to rozesmutní i motorkáře v kožených kalhotách. Jestliže totiž v řadě případů oslovuje pamětníky, svým stylem jde naopak na ruku nové generaci diváků, pro kterou už ani Matrix, natož pak Terminator neznamená nic zaznamenáníhodného. (Obdobnou chybu udělal, párkrát, i Stallone se „svými“ Expandebles: Postradatelnými.) Což o to, že se v ději začneme zamotávat (to ostatně i hrdinové), ale chladnost počítačových akčních scén nás od filmu vzdaluje.
Ne snad, že by Cameron počítače nevyužíval, ba naopak jeho Terminator 2 znamenal v dějinách revoluci, ale vždy (i v Avatarovi) je dokázal velmi vhodně spojovat či střídat s reálnými modely, v čemž je mu velmi blízký i Steven Spielberg. To Tayler, i když dokumentární filmy z natáčení se snaží ukázat i trošku něco jiného, maximálně využívá zeleného pozadí – a už ani železný skelet na Arnoldově tváři nemusí vyrábět ručně.
Je to tak. Pravděpodobně už skončil věk akčních filmů, které se nebály zkoušet nové technologické možnosti, ale také neustále pracovaly s těmi tradičními – triky, kde podstatný je výtvarník, maskér, modelář či inženýr. Terminator Genisys je toho důkazem. Bude vás bavit, ale pokud vás k „osmdesátkám a devadesátkám“ pojí hluboké pouto, po jeho skončení si dost možná půjdete pustit první dvojku od Camerona. A vesmír zase bude v pořádku…
P.S.: Ani jsem nezhodnotil herecké výkony. Už jen telegraficky:
- Emilii Clarke sedí více odměřenost a chladnost, nežli pohled dospívající akční bojovnice.
- Jai Courtney by už nikdy neměl dostat prostor být jedním z hlavních akčních hrdinů, charisma mu totiž sudičky rozhodně nedarovaly.
- Jason Clarke coby komplikovaný John Connor naopak velmi potěší a baví.
- Arnold Schwarzenegger znovu staví na svém stáří (asi to už nijak ani nejde), svou podstavu spíše odlehčuje, i když umí být i nyní tahoun.
Hodnocení: 75 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář