První třetina knihy se mi hodně líbila a současně mátla. Tak nějak neměla s očekáváním, s nímž jsem k četbě vstupoval, nic společného. Hvorecký sugestivně zachytil hledání mladého člověka, který utekl (utíká), aby vyhlížel chvíle, které budou lepší. Hrdina jménem Martin má zálibu v literatuře a v překládání, uživit se jím ale nedokáže. Zato „ředitelování“ vyhlídkové plavby napříč Evropou představuje solidní finanční zázemí, od něhož se lze později odrazit. Jenže… nejde zde pouze o peníze. Lze vycítit, že Martin není zrovna šťastný a rodí se pochybnosti, zda vůbec někdy toho bude schopen. Pravděpodobně se na lodi odehraje něco, co jej ovlivní a posune dál.
Když jsem bral do rukou Hvoreckého knihu, trochu jsem očekával něco ve stylu Agathy Christie. Zrovna nedávno jsem jako jednohubku pozřel její Smrt v oblacích, a tak mi přišlo logické předpokládat, že tentokrát někdo umře ne v letadle, ale na lodi. A ano, i když to zavání spoilerem, dočkáme se toho. A právě v momentu naplnění mého čtenářského očekávání paradoxně dochází k oslabení mé spokojenosti.
Jakmile se totiž objeví na palubě neživá osoba, rostou mé rozpaky. Chce Hvorecký vyprávět detektivku, thriller, nebo stále zůstane v té příjemně osobní rovině hledání svého směřování životem? Autor to nakonec začne mixovat, žánrově se detektivce vyhýbá (nikdo smrt vlastně nevyšetřuje), thriller to taky ale není, protože mi nedává dostatek šťouchnutí, abych se bál (nebo o někoho obával). Stále si drží svůj čtivý jazyk, stále mě zajímá, jak to dopadne a osud Martina mi není lhostejný, přesto vše prostupuje jakási bezradnost. Dost možná jde ale o bezradnost mou vlastní, míchaly se ve mne různé druhy očekávání, Hvorecký je nenaplňoval, a tak jsem se cítil ztracený. To by mi osobně nevadilo, jen bych v takovém případě potřeboval více cítit, že jde o autorův záměr, o tvůrčí hru.
Finále knihy mi nepomůže, ba naopak – zdá se mi, že Martin existuje v naprosto uzavřeném vesmíru, jako by na nikoho neměl vliv a nikdo nepronikl k němu, jako by jeho skutky neměly být jinými hodnoceny/postihovány. (Nechci a nemůžu ale říct víc, protože to už by byl vážně spoiler.) Kacířsky prohlásím, že vše působí, že Martin je prostě magor, který v podpalubí leží na kavalci a má halucinace.
Přesto všechno je kniha čtivá. Hvorecký nepotřebuje mnoho přídavných jmen k opisům, jde především po ději a jen místy si napomáhá retrospektivami, aby předal o krapet více informací. Ale abych nepřechválil, je tu drobnost, která mi potvrzuje již pojmenovanou neukotvenost obsahu a vyprávění. Čas od času se setkáme s historickými exkurzemi do míst, jimiž Dunaj protéká (a hlavní postavy proplouvají). Pro někoho osvěžující, neb se z románu i něco dozví, pro mě osobně vata, která mně u „napínavých knih“ vždy vadila – zvláště někteří američtí autoři mají potřebu dokazovat, kolik podkladů si k lokacím dohledali. Ale budiž.
Každopádně, i tak má Smrt na Dunaji v sobě jiskru, která mě udržela v pozornosti a potřebě knihu číst a dočíst. I to se počítá.
Hodnocení: 60%
Autor: Lukáš Gregor
Zdroj obrázku: CC Audringje
Napsat komentář