Sociální sítě mají velkou sílu. Někdy šíří dobré věci, někdy ty méně hodnotné. Čas od času se jim však zadaří, že do všech svých koutů roznesou zprávu o vynikající knize. A to se přesně stalo s Vranami Petry Dvořákové.
Česká prozaička Petra Dvořáková má na poli české literatury už roky zvučné jméno, čtenáři a čtenářky si ji pamatují pro útlý soubor textů o zápase s mentální anorexií Já jsem hlad, navázala třemi silnými novelami o ženském (ne)sebevědomí Sítě, posléze románem z vesnického prostředí Dědina, v němž předvedla bystrou znalost prostředí, kterou zopakovala v románu nejnovějším – Chirurg. Ten vydala na podzim loňského roku, proto tak brzkým publikováním další knihy překvapila.
V Chirurgovi Petra Dvořáková věnovala příběh hlavní postavě lékaře Hynka Grábla a vedle jeho osobních životních nezdarů a milostných peripetií předvedla vynikající a podmanivou znalost chirurgického prostředí, čtenáři skrze vyprávění vsugerovala nesetřesitelný pocit, že je právě přítomen operaci tlustého střeva a samotného ho dosti možná jedná čeká za rohem.
Brzký příchod Vran by mohl v leckom vzbudit pochybnosti, zda nejde o text příliš rychle upečený, horkou jehlou vytvořený, tento předsudek je však zcela lichý. Vrány jsou z autorčiných próz tou nejsilnější a nejsugestivnější. Vydala se do končin pro ni nového tématu, tématu nelásky v rodině, nelásky rodičů k dětem, nefunkčních vztahů v rodině a vztahů více než toxických.
Sledujeme vyprávění dvanáctileté Báry, které střídá výpověď její matky. Střípek po střípku je odkrýván jejich vztah a s každou další stránkou trneme hrůzou a sílí pocit odporu z neviditelných a jen těžko pochopitelných rodinných špatností.
Knihu otevírá série poutavých ilustrací, jejichž význam se ukrývá v knize, hlavní postava vášnivě ráda maluje a kreslení je jí ventilem problémů a příslibem lepší budoucnosti.
Petra Dvořáková v každé ze svých knih rozehraje téma na strunu nejsilnější. Po anorexii, zkušenosti s církví, tématu nesebevědomí žen, poetice života na vsi a věrné simulaci chirurgického prostředí, je láska v rodině tématem nejbolestnějším. Na krátké formě textu neplýtvá slovy ani zbytečným sentimentem, nechává promlouvat čistě jen dvě ústřední postavy, nepopisuje je, necharakterizuje jinak, než skrze jejich vlastní myšlenky a vzájemné dialogy. Postavám tak dodává nejen autentičnost, ale nechává je rodit se ze sebe samých, růst v mysli čtenáře po svém.
Autorka má vedle skvělého psaní talent na jednu další zásadní věc. Tím, kterak dokáže zakomponovat v zásadě banální a každému pochopitelná a uchopitelná témata a ta zpracovat přístupným jazykem, zdá se, že má spisovatelský šarm podobný tomu Aleny Mornštajnové. Šarm, díky němuž v tuto chvíli zná a čte Vrány díky “šuškandě” na sítích leckdo. A kdo je nečte, ten o nich slyšel chválu. Je skvělé, že roste řada českých spisovatelek, které dokáží výbornými knihami strhnout davy a je tematicky nejen v minulosti, ale sleduje i současnost a současné problémy.
Lucie Zelinková
Recenze vznikla pro magazín Page
Napsat komentář