Rychlá palba

18. 5. 2015 v 14.57

Česká sci-fi zná Štepána Kopřivu coby „odzkoušeného“ autora, jenže jeho nejnovější počin se začal bratříčkovat s naprosto odlišným žánrem – detektivkou. A ejhle, vypadá to, že by si Kopřiva mezi policajty a kriminálníky měl odskakovat časteji!

Nekamarádím se s rychločtením, přesto v případě Rychlopalby by se o něm v mém případě snad i dalo mluvit. Za slunné soboty jsem na pampeliškami provoněné zahradě vpadl do osidel bezmála čtyřsetstránkového románu, odbíhal jsem od něj jen v potřebě přežít (jídlo a tak, však víte). Nechce se mi přímo říct, že by tou magnetickou silou disponovala samotná detektivní zápletka – byla bezpochyby znepokojivá, ale už si to se mnou rozdalo pár severských thrillerů, čili Kopřiva nešokoval a vlastně ani tolik nenapínal. 

Mnohem impozantněji v jeho textu funguje samotný jazyk a způsob, jak s ním pracuje, aby čechral náš zájem o hlavního hrdinu. S ním se chcete i nechcete identifikovat, rozhodně vám bude připadat uvěřitelný a tak hezky česky obyčejný. Může za to všudypřítomná ironie. Kopřiva ji vtlačuje mezi přídavná a podstatná jména (až toho je někdy moc), do úst hrdinovi i do jeho hlavy (kniha je totiž v ich-formě), do konceptu románu jako takového. Autor však zná míru, a tak román není žánrovou parodií, za kterou by se mohla skrýt neznalost pravidel, nýbrž hrdým představitel detektivek a kriminálek, které spíše navazují na americkou drsnou školu. 

Příběh situoval Kopřiva do současné Prahy (ale nejen do ní), text zatraktivňuje skrze využití známých lokalit a detailů, které působí svěže a které také odkrývají pár technikálií z policejní práce. Každá z postav má svou srozumitelnou úlohu v ději, někdy jde o epizodu, třeba i humornou, jindy vstupuje a zasahuje do vývoje tak, že ve finále může i překvapit. Každopádně i přes určitou střípkovitost (postav není málo) vyprávění nebalancuje mezi chápáním a chaosem, Kopřivovi vlastně popis akcí a postav jde vůbec nejlépe. I díky ich-formě by se dalo hovořit o glosování, a na to je třeba umět být stručný, výstižný a ideálně i vtipný. A tím vším Kopřiva je. Nic to však nemění na skutečnosti, že závěr případu může vyznít značně depresivně.

Dáte-li se do čtení Rychlopalby, je dost pravděpodobné, že i přes ony výtky směřované k potlačení propracovanosti detektivní zápletky a občasné nadmíry slovní ekvilibristiky se budete – stejně jako já – hodně těšit na další díl. Snad bude.

Hodnocení: 85 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Náš web zlepšujme pomocí cookies. Do vašeho zařízení ukládáme také cookies třetích stran. Pokud nám dáte souhlas, můžeme náš web také přizpůsobit podle vašeho chování při jeho prohlížení a s vaším souhlasem tyto informace také předat reklamním společnostem a sociálním sítím, aby vám zobrazily cílenou reklamu nebo za účelem e-mailového oslovení. Svůj souhlas můžete odvolat a vybrané cookies odmítnout prostřednictvím linků níže. Více informací Změnit nastavení Rozumím