Pokud znáte rčení, že by měl být člověk opatrný, co si přeje, tak se asi právě ďábelsky smějete. Jo, Teo dostane svojí vraždičku – kostru dokonale zbavenou všech tkání: kostru, která se ukáže být složená z několika lidí. V Olštýně tedy řádí pořádný magor s hodně dobrým vzděláním. Začíná hra kočky s myší, kde jednou má drápky prokurátor Szacký, jindy neznámý vrah…
Polská lekce z detektivky
Asi takhle: Pár let zpátky jsem se začal zase zajímat o detektivky. Znáte to, Nesbø, Mankell, Connelly a další. Jsou fajn, ale všichni jsou táákhle maličcí oproti jednomu mladýmu Polákovi, kterýmu u nás právě vyšla čtvrtá kniha – zakončení trilogie o prokurátorovi Szackém. První díl se odehrával ve Varšavě a vyprávěl o tom, že estébáci jsou pořád, byť skrytě, u moci. Dvojka se odehrávala v Sandoměři, nádherném historickém městečku, kde se dobří Poláci nechají strhnout tradicí židovských pogromů. No a trojka, Hněv, se odehrává v Olštýně, jehož dopravu jsme už zmínili ne zrovna pochvalně – ostatně Szacki se ve volném čase baví představami, co všechno by, ač strážce zákona, udělal městskému úředníkovi odpovědnému za stav věcí, kdyby se ocitli sami v jedné místnosti…
Ovšem jednotlivé díly neodlišuje jen místo děje a téma – v Hněvu je to po pohrobcích totality v jedničce a antisemitismu ve dvojce domácí násilí a braní zákona do vlastních rukou – ale především skutečnost, že Szacki je zase o něco starší. Do trilogie vstoupil coby ženatý třicátník, hvězda své profese, na jejím konci je to rozvedený profesionální cynik, který si dokázal pok..t život na libovolný myslitelný způsob a jediné, co mu zbylo, je práce. A ani tu už nedělá kvůli nějaké spravedlnosti nebo ideálům, ale prostě proto, aby se nenudil.
A téhle postavě, ve které se musí vidět aspoň částečně každý chlap nad třicet a kterou každá ženská nad třicet musí aspoň trochu milovat (ono se to nezdá, ale on je Teo fakt kus a charisma má na rozdávání, je to James Bond polské prokuratury!) odpovídá i styl. Miloszewski je totiž… jak to říct… Znáte to švejkovské rčení, že Češi jsou „lachende Bestien“? Tak řekněte to Miloszewskému a on vám řekne asi tohle:
Jo, Miloszewski je parchant. V tom nejlepším slova smyslu. Každá kapitola románu je například výčtem zpráv… které jsou vždy sarkastické, ironické a v podstatě vždy zakončené poznámkou o tom, jak je v Olštýně nádherně hnusně a doprava kolabuje. Chtěl bych být svědkem autorského čtení Hněvu v Mazursku: je tam potenciál na skvělý rednecký horor. Deliverance po polsku, ne že ne. Ale i jinak se ukazuje, že je Miloszewski skvělý stylista.
Všechny ty vnitřní monology, atmosférické popisy a naprosto geniální dialogy… a je jedno, zda se to týká vyšetřování, žabomyších bojůvek na prokuratuře nebo Szackého rodinného života. Hněv, stejně jako předchozí díly trilogie, je na každé stránce parádní čtení, které vás baví a zároveň vám z něj běhá mráz po zádech. Ono zaměření na domácí násilí a všechny ty špinavosti, které se dějí za zamčenými dveřmi prostých obyčejných človíčků, se navíc úžasně prolíná s názvem.
Hněv je totiž dokonalá emoce, která prochází celým románem. Začíná v zábavné rovině „který debil vymyslel to značení“, pokračuje šokem tyranů „ona mi vážně řekla tohle?“, rozhořčením nad sebou samým „proč jsem neposlouchal, když mě prosila o pomoc“ a končí u čehosi až starozákonního. Za hněvem totiž následuje trest. A klobouk dolů před autorem, protože do poslední stránky nebudete vědět, kdo bude trestat a kdo bude trestaný. Nepomůže vám ani scéna, v níž Szackého dcera popisuje svého otce právě skrze hněv (a Szacki později reaguje, že se spíš dokáže někdy poctivě a pořádně naštvat – hlavně když jeho nepřítel překlopí vyšetřování do osobní roviny a onu zmíněnou dceru unese).
Hněv je prostě úžasné čtení – ale je pravda, že do značné míry ne coby samostatný román, ale spíše v rámci celé trilogie: trilogie, která je dle autora opravdu zakončená, žádné pokračování už nebude (protože opravdu už není kam jít dál)! Celá trojice románů Nezapletení, Zrnko pravdy a Hněv je tak v rámci detektivního žánru něčím výjimečným – jedná se o koncentrovanou analýzu současných problémů a tabu Polska na pozadí výborných detektivních příběhů spojujících to nejlepší z drsné školy ve stylu Raymonda Chandlera a moderních thrillerů.
Ale konkrétně Hněv je ve svém závěru přece jen vítězstvím stylu nad formou. Detektivní linie se totiž najednou dostane do pozadí, pak se zbytečně překombinuje a nakonec… Nakonec je opravdu těžké říct, jak kniha vlastně končí. Co ale zústává, je geniální jazyk, neuvěřitelné množství mrazivých scén a postřehů, štulců do všeho a všech.
Nad Hněvem prostě sami pocítíte hněv, co se může dít u sousedů, je to výzva, abychom se zamysleli nad sebou samými… Výzva, která nakonec jako detektivka nedostojí kvalit svých dvou starších sestřiček, ale pořád si dává celou slavnou severskou detektivku ke snídani… Takže zbývá jen jediná otázka: Kam dál, Zygmunte?
Hodnocení: 80 %
Autor: Boris Hokr
Napsat komentář