Před osmi lety Hollywood překvapilo, že ne zrovna pochvalnými recenzemi doprovázený herec Ben Affleck se zhostil režie Lehanova románu. Začátečník si však otevřel dveře k filmové režii nečekaně dobře, ba spíše výborně, což poté ještě párkrát potvrdil, a to i obdržením Oscara. Affleck se dost možná inspiroval u Eastwoodova přístupu – strategie vybrat si silné herecké obsazení (Freeman, Harris) však narušovala přítomnost mladšího Affleckova bratra Caseyho. Jeho mladiství vzhled, v mnohém stále ještě neukočírované chování (a s ním jakoby nepřítomnost odpovědnosti) a troufalost funkčně kontrastují s detektivními schopnostmi. Předvším však Casey Affleck dokázal zhmotnit literární postavu, jejíž jednání se své mládenecké naivity nemůže úplně setřást, což se podepisuje na dogmatickém lpění na pravidlech a doslovné spravedlnosti.
Díky výše uvedenému se z detektivního thrilleru postupně stává diskuze nad etickým rozměrem vnímání spravedlnosti, nad důsledky, které mohou mít naše činy v budoucnu, nad přijetím odpovědnosti za ně. Gone, Baby, Gone neznepokojuje zobrazením násilí na dětech, ale především pochybnostmi, které v nás vyvstanou ve finále filmu, neboť s největší pravděpodobností nikdo z diváků nebude zcela jednoznačně schopen přiklonit se k té či oné variantě řešení. (Více nelze objasňovat, abych nevyzradil pointu.)
Mimochodem, když už je řeč o pointě. Ta v sobě nese nemalé překvapení, ostatně, film z hlediska vyprávění umí nastavovat zvraty, aby nás neustále držel ve hře. Na stranu druhou zde o poznání hůře vychází než kupříkladu L. A. přísně tajné nebo Obvyklí podezřelí, Affleckův počin přeci jen nese určité rysy debutanta, neboť zvraty a to, co přichází po nich vždy na určitý moment působí jako vrchol filmu, aniž by o konec skutečně šlo. Divák může být pak v poslední čtvrtině poněkud unaven.
Ale i přes tento nedostatek má v sobě Gone, Baby, Gone tolik žánrové atmosféry, že nevadí se na film podívat opakovaně, i když už víme, jak jednotlivé dílky skládanky uspořádat. A které vyhodit jen coby záměrně matoucí.
P.S.: Mně osobně se na filmu velmi líbí táhlá partitura Harryho Gregson-Williamse. Umí jak napínat, tak s příjemnou melancholií proplouvat nehostinnými ulicemi Bostonu.
Hodnocení: 80 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář