Máte-li sklon k všelijakým pošmourným příběhům, kde nad starým domem nevychází skoro slunce, kde jeho chodby hovoří o časech dávno minulých, kde každé vrznutí podlahy předznamenává události, které přijdou a dost možná nebudou znamenat štěstí, pak jste na dobré adrese. Tania Del Rio napsala knížku, jejíž inspirační kořeny a kořínky bezesporu sahají až do gotického románu, svou barvitostí a některými charaktery se přátelí s Edgarem Alanem Poem, svou lehkostí a nenápadným humorem (a také oblibou v outsiderství podivných dítek) pomrkávají po Timu Burtonovi. Warren XIII. je dědic, velkého starodávného hotelu, který se však o něj zatím ještě vzhledem ke své neplnoletosti nemůže starat. Tuto výsadu za něj převzal prozatím jeho strýc, dost možná pak žena jeho strýce. A tak hotel chřadne a chřadne, zatímco teta Annakonda hledá kouzelný předmět, jenž se zve vševidoucí oko. (Ona je totiž čarodějka, což nikdo moc neví, a oko by jí mělo dopomoci k obrovské magické síle.) Jenže jak jde řádek za řádkem, kapitola za kapitolou, věci se začnou hýbat a nejenže najednou nebude hotel prázdný, ale také víc a víc nebezpečný…
Warren XIII. a vševiddoucí oko by na první pohled mohl/měl být knihou pro děti a mládež. Stěží si jej však neužijí i ti starší. Tania Del Rio nevypráví nic zvlášť nového, dokonce se i literárně drží úmyslu raději srozumitelně a nekomplikovaně čtenáře vést, než jej vhodit do labyrintu hádanek a literární květnatosti. Jenže umí vybudovat prostředí a zasadit do něj postavy se suverénní jistotou, že jí musíte podlehnout. Každý z hrdinů má své pevné místo, což neznamená, že na něj v průběhu děje nezměníte (několikrát) názor. Každý z bodů zvratu dává smysl a vede nás gradací do finále, kde jde dokonce o život. A i když knihou prochází všudypřítomné napětí, nenajde se strana, kde by si autorka neodpustila obrat, který vyvolá úsměv, nebo dokonce i smích.
A teď si k sympatickému textu připočítejte ještě další klady. Kniha je totiž velmi obrázková. Ilustrace a další grafické prvky prostupují každou stranou, někdy si berou jenom kousek místa (a vnoří se dovnitř textů), jindy jim text „ustupuje“ a ilustrace pojmou i celou stranu či dvoustranu. Will Staehle se ještě o poznání více než Tania Del Rio inspiroval Timem Burtonem, kdy i ošklivost může být hezká či milá, stejně tak odkazuje na postarší grafické techniky. Jeho práce s barevnými plochami funguje stejně dobře jako šrafování, které dává některým objektům až pocit trojrozměrnosti. Barevně je kniha naprosto vyvážená, drží se vesměs kombinace červené (či takové oranžové), černé a bílé.
V neposlední řadě důvod, proč knihu nedávat z ruky, spočívá v celkovém grafickém řešení. Volba materiálu na přebal, druh papíru i fontu, to vše úchvatným způsobem ladí s ilustracemi a obsahem knihy. Jde o kompaktní dílo, které lahodí očím i hmatu.
Hodnocení: 95 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář