Při ohlášení nové filmové (a americké) verze Godzilly mi naskakovaly zimomriavky. Ne snad, že bych se obludy tolik bál. Mé obavy se pojily s pochybnostmi o zdravém rozumu hollywoodských studií, když znovu a znovu vstupují do téže řeky (a Hérakleitos tvrdil, že prý to nejde). Však vzpomenout si stačí na pokus osvědčeného Bořka-ničitele, Rolanda Emmericha, který se s kráčející Godzillou nedokázal popasovat jinak než (pod)průměrně. Hořká pachuť z amerického nepochopení, o čem vlastně originální Godzilla je, se táhla dlouhých šestnáct let, až do data premiéry Edwardsovy novinky.
Nejnovější Godzilla rozviklala diváctvo, kdy někdo se nudil, jiný prskal slovní síru ve smyslu taková hloupost!, zatímco jiní (počítám se mezi ně) ji považují za mimořádně zdařilý počin. Dokonce bych sám velmi těžce hledal v paměti zážitek, kdy mne film s podobným konceptem (čili monstrum ohrožuje lidstvo) tak oslovil. Bezpochyby, pokud si chcete film užít, vše závisí na vašem nastavení. Žánrová očekávání v tomto směru budou možná nabourána, pokud jste zvyklí na americké bajky o metaforách, kdy monstrum ztělesňuje naše skryté zlé Já, a proto musí být zahubeno. Naopak, máte-li blíže k japonské tradici, nezaskočí vás prakticky mizivá interakce mezi monstrem a lidmi, respektive absence napojení nás na Godzillu. Tu totiž vůbec lidstvo nezajímá. Boření nesymbolizuje blížící se zánik planety, trest za naše hříchy, či technologický pokrok. Godzilla sice rozdrtí nejeden dům, nejeden mrakodrap, nejedno auto i nejednoho človíčka, špatný úmysl v tom ale nehledejte. (A ne, nebudu spoilerovat.)
S takovým odosobněným zlem (?) zákonitě musí režisér i jinak zacházet. A zde přichází na řadu další devíza filmu. Nejenže tedy snímek obsahově znepokojuje svým nabouráním tradičních hollywoodských vzorců vyprávění, kloní se blíže k japonské „nadpozemské“ vizi řádu Přírody, ale i podvratně pracuje s ukazováním, neukazováním monstra a jeho akcí. Ne snad, že bychom se v průběhu nudili, nicméně na pořádný souboj si počkáme až do konce, a to nás ještě režisér nejednou potrápí oddálením a zrušením vhodné obrazové kompozice. Edwardsovi byste chvílemi chtěli dát po prstech, vytrhnout kameru z rukou a začít získávat informace sami. Jenže to by vás pak film tolik nebavil. Právě v jeho podvratnosti se ukrývá kus poutavosti. A Godzilla podvratná vskutku je.
Nečekejte na druhou stranu vyloženě anti-hollywoodskou podívanou. Jen nelze počítat, díkybohu, s návazností na blockbusterové záležitosti typu Transformers, kde jdou sice hezky vidět peníze, ale scházejí emoce. Godzilla má svou skladbu vystavěnou tak, aby nás vedla za ruku, pracuje s tématem rodiny (a nalezneme hned několik šustivých hlášek), nejen vyprávěním, ale i zpracováním akce však jde jiným směrem. Mimochodem, mnohem intenzivněji cítíte tíhu Godzilly, objem města i jeho zkázu. Můžete to přičíst nejen velmi dobré digitální animaci monstra, ale vůbec schopnostem kameramana. Godzilla naplno využívá znepokojivost večerní tmy, nehostinného počasí, stejně jako subjektivizace kamery. (A až začne scéna seskoku vojáků „z nebe“ do útrob velkoměsta, bude vám padat čelist tak hlasitě stejně jako cihly baráku při rozmachu monstra.)
Film se nyní dostává na disky a v podobě pro Blu-Ray nabízí pochopitelně slastné divácké okamžiky, už právě pro zmíněnou obrazovou hru s tmou a deštivým počasím. Obsahuje také hned několik pohledů do zákulisí. Oceňuji na nich srozumitelnou strukturu – provedou vás postupně od porovnání s originální Godzillou, přes nadefinování vlastní koncepce, až po praktické ukázky z tvorby monstra a jeho zasazení do podvratné filmové řeči a vyprávění.
Hodnocení: 95 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář