Povídky psané pod vlivem extáze vám možná připomenou slavnou Lady Fuckingham. Jsou plné extravagance, drog a sexu – není to účel, ale prostředek pro čtivé příběhy.
Beigbeder má talent na vymýšlení bizarních obrazů a ve sbírce experimentuje s formou (například celá první povídka je tvořena otázkami, přes které se vypravěč pomalu dostává k pointě). Dostaneme se díky tomu do světa plného silných okamžiků, o kterých je skvělé číst, ale zažít byste je asi nechtěli.
Některé pasáže se mohou dotknout romantičtějších čtenářů. To platí především o povídce „Nejhnusnější povídka knihy“, ve které odpor pomalu graduje, až do rozměru, který v literatuře není vůbec obvyklý, a autor tak čtenáře zkouší, co všechno vydrží. Zkouší jeho odolnost a toleranci, ale přitom: i tato skutečně hnusná povídka (dejme autorovi za pravdu) obsahuje silné téma. Extrémním podáním jsme totiž konfrontováni s něčím, co sami v životě známe, ale nedovedli jsme si představit, že by to někdy mohlo dojít takto daleko.
Frédéric Beigbeder
Frédéric Beigbeder patří vedle například Michella Houellebecqa k enfent terrible současné evropské literatury, a takových lidí je třeba. Vystudoval politologii a po ní marketing a reklamu. V reklamní branži nějakou dobu pracoval – až do doby, kdy o reklamě napsal knihu a byl kvůli tomu ze svého zaměstnání propuštěn. Působí také jako novinář, jehož sloupky otiskuje levicový deník Le Figaro.
Hodnocení: 80%
Napsat komentář