Paul Verhoeven v polovině 80. let rozhodně nepředstavoval tvůrce, jemuž byste bez okolků nabídli scénář o modernizovaném robo-člověku, který střílí padouchy. Po odjezdu z Nizozemí teprve druhá látka nikterak nekorespondovala s jeho dosavadní tvorbou, snad až s odstupem času a nastřádáním dalších titulů vše ve filmografii provokativního režiséra začalo dávat smysl. Přesto tehdy ani ne padesátiletý Verhoeven uchopil RoboCopa způsobem, který jej začlenil mezi podstatné dílky sci-fi žánru. A v neposlední řadě, což je Verhoevenovi podobné, píchl do vosího hnízda, ať už kvůli neučesanému násilí, tak silně jízlivé reflexi mediálního prostoru.
Na našem trhu se původní verze příběhu o Alexu Murphym, který prakticky zahyne, aby se stal spasitelem Sterého Detroitu, dočkala velmi vydařeného vydání v závěru letošního ledna. Blu-Ray obsahuje nejen režisérskou necenzurovanou verzi, ale také notně obsáhlý komplet bonusů. Těm bohužel schází české titulky, s anglickými se ale jistě dá dopomoci a umožnit si tak otevřít hned několik inspirativních dveří. K filmu se totiž vyjadřují různí členové štábu, nejzajímavější/nejhodnotnější je pochopitelně komentář režiséra, scenáristy a producenta. Ocenit však můžete i ukázku storyboardu s doprovodem animátora Phila Tippeta.
Trailer RoboCopa (1987):
Ve výčtu by se dalo pokračovat, pozastavím se však nad dvojicí slůvek, a to původní verze. RoboCop z roku 1987 se totiž dočkal v průběhu let ještě dalších dvou pokračování, s Verhoevenem a alespoň mikroskopickou mírou kvality originálu nemají však nic společného, co je ale důležitější, letos se v kinech objevil stejnojmenný film. Remake má na svědomí José Padilha a jeho počin na discích vychází právě nyní. Ani vás nepřekvapí, že právě tato událost si říká o porovnání originálu s novinkou…
Trailer RoboCopa (2014):
Výbornou zprávou lze začít. Pokud máte oblibu v původním RoboCopovi, potěší, že Padilha nešel cestou bezzubého „znovunatočení“ látky a nešlo ani o prvoplánovou aktualizaci kvůli stavu současné technologie, která by přeci jen posunula místy kostrbatou animaci a triky z roku 1987. Ačkoliv remake ctí ústřední dějovou linii, vybírá si jiné motivy a má také odlišnější přístup při práci s humorem a napětím.
Co platí pro oba filmy, je bezpochyby kupící se hromady zabitých. RoboCopovi se zkrátka čas od času do cesty někdo postaví a protože se ve valné většině jedná o zlořáda, čeká jej rána, z níž se zlořád neprobere. Zatímco ale nový RoboCop umí být efektnější na pohled, původní má skromnější rozměry a o to drsnější vizuál. Stačí si vzpomenout na smrt Alexe Murphyho, kdy v podání Verhoevena se z ní stává vpravdě nepříjemný (a prodlužovaný) brutální zážitek, zatímco u Padilha zkrátka „jen“ vybuchne auto. V rovině práce s násilím tak jednoznačně původní verze vítězí. Nezaobírá se přístupností a likvidaci těl skutečně fyzicky cítíme.
Verhoeven je i ironičtější. Televizní zprávy a reklamní spoty, kterými film prokládá, vás nutí k hlasitému smíchu, byť se třeba jedná o propagaci rodinné hry, kdy vrháte na nepřátelská území jadernou zbraň. Černohumorná satira dává RoboCopovi další rozměr a posouvá i základní dějovou linii o pomstě do roviny, kdy nelze prakticky nic brát vážně. Relativizace se ale dopouští i remake, a to skrze moderátora Novaka (výtečný Samuel L. Jackson). Je sympatické, že oba RoboCopové mimo akční zábavu nabízejí ironický pohled na bezduchost médií, neskrývanou přetvářku a současně jejich zaprodanost – ať už konkrétní značce/firmě nebo názorovému proudu. V obou případech nejde o nějakou černobílou vážnou kritiku, ale skutečně vtipné podání. U Verhoevena však notně vyhrocené.
Filmy můžeme i z tohoto důvodu číst jinak, než jen jako pouhé příběhy o kovovém policajtovi a jeho chuti po odplatě. Stejně jako kdysi Kubrick v Mechanickém pomeranči řešil hranici, kdy léčení násilníků se stává podobným násilím, RoboCop otevírá obdobný problém. Je možné „oživit“ člověka a udělat z něj stroj? Je pak stále ještě člověkem a do jaké míry zodpovídá sám za sebe a je svobodný? Remake jde v tomto směru více do hloubky a řeší především konflikt identity Murphyho: člověk vs. ne-člověk a také téma, zda zločinnost mají potírat roboti, kteří jsou sice v boji se zlem efektivnější, na straně druhé jim schází schopnost rozlišovat jemné nuance vinny a nevinny, spolupracovat i se svědomím a city. RoboCop z roku 2014 tak více sází na psychologii hlavního hrdiny a na jeho vypořádávání se svou novou identitou, zatímco původní film jej dříve a okázaleji přivádí na scénu a následně jej vede až k westernové pomstě.
Z výše uvedeného lze odvodit, že se vyplatí zhlédnout obě podoby téže látky. Vzájemně jsou provázané, každá zdůrazňuje odlišné motivy a ve výsledku tak fungují jako sehraná sourozenecká dvojice, která se neohrožuje, ale naopak utváří funkční diptych. Při sledování budete mít sice poněkud zakrvavenou obrazovku, ale určitě se dobře pobavíte…
Hodnocení: RoboCop (1987): 95 %, RoboCop (2014): 90 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář