„Vzdálený hlas ohlašující odjezdy vlaků. Zněl jako příslib. Přimíchal se mu do ranních snů, jejichž jemné pletivo se rychle roztrhalo. První pocit z nového dne byl mírně vzrušující a podobal se vizi nebo touze.“
Půda k sobě odedávna poutala jejich majitele nejen jako fyzický spojovník přežití a harmonie, vlastnictví kousku země znamená totiž jisté duševní vlastnictví, něco co je naší součástí. Hájíček ve své nové knize naznačuje, že jestliže lidé v minulosti o půdu přicházeli z politických důvodů, stávali se stejně jako půda dílem jednolité země, zatímco dnes o ní přicházejí, aby se stali zanedbatelným střípkem v neúprosně obrovské mozaice rozmanitosti, u které proto nikdo nepostřehne malou nedokonalost. Pokud se to přeci jen někomu podaří, nejspíš se nikomu nebude chtít složitou mozaiku rozebírat.
K rozdílům města a vesnice, jejichž problematika opět nechybí, by se zase dala přirovnat Zbyňkova duševní entropie – nám pro tentokrát otevřená o něco více. Mísí se v ní minulost s přítomností a „kdyby“ s „mohlo by být“ ve světě, kam můžeme dohlédnout jen z výšky nám vlastní. Vnitřní monology totiž rozkrývají subjektivní realitu s přesností kriminálního specialisty. Hájíček čtenářům nikdy nepředkládá prostoduché charakteristiky postav, ani jejich definitivní pocity. Autorův styl dovoluje dostatečnou míru empatie, také díky doslova erudovanému líčení lidského chování, napovídající dost o psychickém stavu a náladě, přesně tak jak jsme na to zvyklí z vlastního pozorování okolí i sebe sama.
Ať už hledáte duchaplnou prózu pro své introvertní dny anebo vás nadchla Hájíčkova předchozí literární díla, nebudete zklamáni. Můžete proplout případem Zbyňka buď zcela nezúčastněně či si prožít část času v jeho trochu ospalém ovzduší současnosti. V neposlední řadě je také záhodno zmínit, že kniha, ačkoliv se jedná o prózu, nepochybně nadchne i svým osobitým a jemným grafickým designem od Lucie Zajíčkové, a to nejen osoby znalé tohoto oboru.
Hodnocení: 90 %
Autorka: Aneta Nejezchlebová
Napsat komentář