Andrew Fukuda přispěl do žánru young adult dílem, ke kterému musíte přistupovat bez očekávání. Ne proto, že by vás snad mělo zklamat, ale proto, že rozhodně není tím, co si po přečtení anotace představíte. Narozdíl od řady jiných knih ve stejné škatulce se zde setkáváme s jedincem, který se musí spolehnout jen sám na sebe. Žádní přátelé, žádná rodina, žádná velká láska, nikdo mu nekryje záda.
Všichni lidé jsou mrtví a Gen se snaží zapadnout ve světě upírů a nenechat se sežrat. Každou noc chodí do školy, každou noc předstírá, že není glupan (člověk). Není to ale tak jednoduché. Nestačí jen vypadat hladově a moc se neopálit. Upíři nemohou ven ve dne, bojí se hluboké vody, spí na hácích, pijí krev, nepotí se, nemívají husí kůži, místo smíchu se škrábou na zápěstí, postrádají mimiku… Gen se každý večer pečlivě oholí, osprchuje, předstírá, že vidí ve tmě stejně dobře jako jeho spolužáci a při zmínce o lidech poctivě slintá. Všechno funguje až do chvíle, než vláda oznámí další hon na glupany.
Poslední žijící lidé jsou podrobováni testování a žijí v přísné izolaci pod dohledem upírů. A protože se společnost krvežíznivců už trochu nudí, rozhodou se glupany z izolace vypustit a pár vybraným šťastlivcům dovolit je vystopovat a sežrat. Los padne i na Gena.
Pokud by snad Hon Andrewa Fukudy měl být s něčím srovnáván, pak bude nejblíž Hunger Games. Podobná vražedná hra, podobná nemilosrdnost příběhu, drsná pohádka bez šťastného konce, jen pár upírů navíc. Je to ale srovnání velmi vzdálené, protože autor opravdu dokázal přinést do příběhu řadu originálních prvků, i když základní linie je celkem předvídatelná. Pokud se oprostíte od toho, že má celé univerzum spoustu otazníků (Jak je to přesně s tou elektřinou?, Chodí upíři na záchod?, Proč se prostě Gen neodstěhuje někde do divočiny a denně se vystavuje riziku prozrazení?, Opravdu nikdy neměl chřipku, nekýchnul ve škole, neřízl se o papír, jaktože ještě vůbec žije?), dočkáte se napínavého příběhu, u kterého budete s každou novou stránkou trnout, jestli to Gen nakonec nějak zvládne.
Rozhodně kreativní dílo, i když extrémně bizarní, pro někoho možná i kus přes čáru. Jestli vám to škrábání na zápěstí místo smíchu připadá divné, ani nechtějte vědět, jak se líbají.
Hodnocení: 85 %
Autorka: Olga Biernátová
Napsat komentář