Ponořte se do hlubin křečových žil

23. 1. 2017 v 14.24

Szilárd Borbély patří mezi přední maďarské básníky. Nemajetní jsou jeho románovou prvotinou. A také epitafem. Rok po vydání spáchal autor sebevraždu. Ve svých padesáti letech.

Borbély nás pozve do jedné malé vesnice, ležící na severovýchodě Maďarska. Ocitáme se v ní v době šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Procházíme vesnicí, trávíme čas s několika obyvateli, prožíváme jejich denodennost. Marnotratnou, nenaplněnou, ublácenou a v řadě případů skutečně krutou. Obklopí nás chudoba, obestoupí nechuť věci skutečně měnit. Osud se udál, řekl si své, hrdiny zahodil, nechal je být, oni se s ním neperou. Nemají dost sil, ztrácí je totiž jinde. V malosti svého počínaní, hádek, nenávisti, zahrabávání morálních hodnot. Vypravěčem nám je chlapec. Autor. Bez přikrášlení, bez nánosu patosu. Upřímný až to drásá.

Nevím, kdy naposledy edice Světová knihovna Odeon vydala tak temnou a krutou prózu. Román, která bude vyplavovat ten nejhlouběji ukrytý stesk. Který vás od sebe budou touto svou nahotou odtahovat, díky brilantnímu jazyku a pocitu, že něco tak intenzivního jste dlouho neprožili, zase při sobě držet. Nemajetní nemají souvislý děj, marné by bylo hledat příběh, jenž má začátek, střed a konec. Čas plyne, postavy sebou občas hází, škubnou, někdy je to pokus o pohyb, jindy jenom křeč. Borbélyho próza je skutečným fyzickým prožitkem.

Takřka nepřístojné se může zdát o ní povídat. Musí se prožít. Ale doporučit ji? Kdoví. Svou temnotou čtenáře může odradit, zcela bezvýchodná však není. Ne, autora nelze obvinit z nihilismu, z toho, že by si snad takové „rochnění“ v blátě minulosti a lidských slabostí užíval. Jde o zpověď i výpověď, o obraz, který stěží může být spojen pouze s ním, s konkrétním místem a časem. Jeho univerzalita možná děsí ze všeho nejvíce.

Jediné, co účinky románu oslabuje, je jeho délka. Vypravěčské tempo má svůj specifický rytmus, dokonale sladěný se životem na vesnici a s úmyslem fyzicky působit. Jenže oddávat se takovému „doteku“ tři stovky stran může být mučivé, nad lidské síly. Ke škodě knihy jako takové.

Je těžké říci „tato kniha se mi líbí“… ale i šerednost má svůj duchovní rozměr a může nás v umění povznést a očistit. Tragédie a její katarze tady s námi je po dlouhá staletí. Nemajetní takový účinek mají. Nemusejí se líbit, ale jejich účinek vás jen tak neopustí.

Hodnocení: 90 %

Autor: Lukáš Gregor

Komentáře k článku

(Nebude zobrazen v komentáři)

Související

Mohlo by vás zajímat

Náš web zlepšujme pomocí cookies. Do vašeho zařízení ukládáme také cookies třetích stran. Pokud nám dáte souhlas, můžeme náš web také přizpůsobit podle vašeho chování při jeho prohlížení a s vaším souhlasem tyto informace také předat reklamním společnostem a sociálním sítím, aby vám zobrazily cílenou reklamu nebo za účelem e-mailového oslovení. Svůj souhlas můžete odvolat a vybrané cookies odmítnout prostřednictvím linků níže. Více informací Změnit nastavení Rozumím