O příběhu velmi úspěšného románu, který k nám doputoval v českém překladu souběžně s kinopremiérou, se není třeba tolik rozepisovat. Buď jste již Zlodějku knih přečetli, nebo minimálně recenzi na ni. Přesto se sluší nastínit základní obrysy. Ačkoliv se vypravěčem stává Smrt, ústřední hrdinku představuje malá dívka Liesel Memingerová, která dostane nové rodiče. Hned zkraje přichází o svého mladšího bratra, současně však pokoutně dostává do rukou svou první knihu. Obojí sehrává podstatnou roli pro další vývoj událostí. Událostí, které se odehrávají v průběhu druhé světové války…
Román Zlodějka knih kolem mne rozslzel nejednoho cynika, má totiž v sobě intenzivní křehkost, která se bez podbízivosti vtírá pod kůži. Zobrazuje lidi jako bytosti, které mají v sobě, byť třeba někde na dně, ukryté dobro. Klade důraz na neutuchající potřebu dohledávat důvod k radosti, nebo alespoň k pocitu, že žít se vyplatí a je dobré za nový den být vděčný. Už třeba proto, že si můžete vzít do rukou knihu a prolistovat si ji.
Nyní se na DVD a BluRay disky dostává filmová adaptace. První otázka se vynoří hned zkraje: nebude film i díky své – pravděpodobně hmatatelnější – popisnosti balancovat na hraně sentimentu?
Inu, odpověď hodně záleží na vašem osobním nastavení. Osobně mi však přijde, že režisérovi Brianu Percivalovi se podařilo odvyprávět emočně silný příběh, aniž by i ve vyhrocenějších scénách sahal k opotřebovaným trikům, jak diváka dojmout. Vlastně spíše naopak: rozehrává s námi komunikaci velmi podobnou tichému dívání se do očí a letmému doteku. I krásná hudební kompozice Johna Williamse se schovává tiše, jakoby za okenice, aby ji tolik nebylo slyšet. V bonusových materiálech Percival přiznává, že jeho úmyslem bylo vytvořit skromný film. Formálně by se to tak dalo nazvat, ve svém dosahu ale může jít o film, který vás rozechvěje více než tituly, jež měly na počátku mnohem větší ambice.
Skromnost, o níž režisér hovoří, a kterou John Williams upřímně popírá, neboť v rozhovoru podotýká, jak moc velký film svou látkou a uchopením je, nutně souvisí s lokalitou. Valná většina scén se odehrává v domku manželů Hubermannových. Na jedné straně poznamenaném bídou, na straně druhé hřejivě útulném. Oč méně se musela režisérská ruka soustředit na velkoformátové záběry, o to více kladla důraz na výběr a souhru hlavních hereckých představitelů. Těžko by to mohlo dopadnout lépe. Geoffreye Rushe nechcete očima opustit, i kdyby byl až někde v zadním plánu mizanscény, jeho herectví se opírá o drobnosti, takže vybudovat si k němu pozitivní vztah vám bude trvat přibližně jednu či dvě vteřiny.
Cestu k Rose Hubermannové si budete hledat déle, už proto, že Emily Watsonová nejen obsahem slov, ale i dikcí a i vůbec postojem těla a vlastním vzezřením vybudovává před okolím silnou zeď. Jako by radost neměla v jejím srdci místo.
Mohl bych pokračovat pochvalou i ostatních herců, ale slova bych si měl šetřit na Sophii Nélisse. Kouzelnost, která ji obklopuje, si vás – bez ohledu na to, jak moc máte rádi příběhy z války – začne podmaňovat a už vás nepustí. Chtěli byste se jí pouze dívat do očí, nebo poslouchat, jak vám předčítá, nebo prostě nenápadně kouknout, jak se fascinovaně dívá na police zaplněné knihami a křehce hladí jejich přebaly.
Lze tedy vytušit, že filmová Zlodějka kniha stojí zejména na hercích. Je pochopitelné, že adaptace nepřevzala všechny jemné nuance románu. Také lze vypozorovat, že Brianu Percivalovi skutečně více sedí režie herců v interiérech (podílel se například na Panství Downtown), respektive televizní tvorba. Proto neočekávejte nikterak invenční způsoby snímání, i zacházení s osvětlením se soustředí spíše jen na základní pokrytí scény, nikoliv na způsob, jak pomocí světla předávat informace. Filmu tak skutečně mnohem více sluší domácí kino, než to s velkým plátnem. A když k němu přistoupíte stejně jako režisér Percival, může vás jeho skromnost pohladit. A to není málo.
Hodnocení: 85 %
Autor: Lukáš Gregor
Napsat komentář